Protože se blíží opět čas prázdnin, v dnešní reportáži zalovím v mém archivu, navštívíme ostrov v Atlantickém oceánu Madeira. Ten jsem navštívila v roce 2013 a v několika snímcích se vám pokusím přiblížit krásu tohoto ostrova. Navštívila jsem ho v září, tento ostrov je velmi vhodný pro milovníky vandrování. Opravdu se právem nazývá věčně zelený ostrov nebo ostrov květin, některé fotky vznikly jedním cvaknutím přímo na pokraji silnice a každá kytička má svou krásu. Pronajala jsem si auto, ve kterém jsem i přespala.
Jako první jsem navštívila a vzbudila se do nádherného rána na Ponta de São Lourenço. 
Povrch poloostrova zrcadlí přicházející podzim. Pomalu přijíždí turisté, kteří se chtějí projít úzkou stezkou po tomto výběžku. Se sluníčkem přichází příjemné teplo. V této chvíli jsem ještě ani netušila, jak moc se tady počasí dokáže změnit.
Snažím se využít čas, krajina láká k procházce. Lesíčkem a ve stínu si mohu užít krásný výhled na Porto da Cruz na dominantní znak místa – horu Penha d’Águia.
Tato část ostrova je zajímavá svým výhledem na moře. Abych si osvěžila den, spatří mé dobrodružné Já malou ceduli s nápisem Teleferico Achadas da Cruz. Už cítím další dobrodružství a jak se ukáže, byl to výborný nápad.
Pohledem dolů mě učaruje fantastický výhled. Malou gondolou se dostávám na pobřeží. Tady se dá jenom projít kolem moře, severní strana Madeiry je strohá, tak jak mne to později naučí i jiné ostrovy v Atlantickém oceáně. Ta gondola je boží, sedím tam sama, byla také stavěna za účelem transportování potravin pro místní. A rovněž patří tato lanovka k nejstrmějším v Evropě. 
Úplně namátkou se dostávám k další atrakci – místní malé akvárium. Je tu jen hrstka návštěvníků, krásně si tady užívám den. Akvária jsou vždy velmi zajímavé, mořský svět je ještě tak neprobádaný. 
Cesta mne vede dál a já přijíždím k nejzápadnějšímu cípu ostrova Ponta do Pargo – majáku svítícímu do vzdálenosti až 30 kilometrů a nejvýše položenému světelnému signálu Portugalska. Ani nevím, jestli tehdy bylo okolí majáku vůbec přístupné, dnes se mi zdá, že ano. 
Tak, a teď už vnitrozemí. Klikatými silnicemi a strmým stoupáním mířím do pověstného místa – Fanal. Tady mne čeká putování. Byla ale taková mlha, že nebylo vidět vůbec nic a tím myslím opravdu vůbec nic. Dokonce jsem tam ani nikoho nepotkala, až na mne na poli v mlze vybafly kravičky. I býk tam byl, ale staraly se radši o pastvu než o mne. 
Místo je ale absolutně mystické, přitažlivé, záhadné, tajemné. Možná až strašidelné. Vavříny staré mnoho mnoho vytváří kulisu jak ve filmu. O vyhlídce nemohla být řeč, ale poctivě jsem se prošla celou cestou. 
A další výlet je tu. Jedná se o jeden z nejoblíbenějších výletů ostrova i v dnešní době – z Rabaçal k 25-ti pramenům. Levadas, zavlažovací kanály, tak typické pro Madeiru, mne doprovází celou cestu. Vyšla jsem brzo ráno, což se posléze ukáže jako velmi dobrý nápad.
Podzim je ale i v malé míře vidět i zde. Mám jedinečnou příležitost, protože jsem tu sama, Leváda 25 pramenů – Levadas das 25 Fontes se mi ukáže v plné své kráse. 
Je málo vody, místo je přesto kouzelné. Jsem tu opravdu sama, poté se přižene spousta turistů, to jsem si už ale užila klid a mohu dál, protože čas ubíhá a mám toho ještě hodně.
Mám trochu smůlu na počasí, opět se zatáhlo, projíždím průsmykem Encumeada. Božský výhled se nekoná, ale cestou lze zastavit a pokochat se lesem a opět zavlažovací kanály. Ta zelená barva a mech na stromech je v této roční době pro nás Evropany prostě fascinující. 
Je tu další den a já mířím odhodlaně za sluncem! Musím dnes zabrat do pedálů, chci vystoupit na 1862 metrů vysokou horu Pico Ruivo, královskou trasu přes dva vrcholy. Počasí mi přeje. 
Konečně sluníčko a já vyrážím směrem první vrchol-Pico Arierio 1818 m.n.m, nic složitého, od roku 2011 zde stojí vedle vrcholu radarová stanice. 
Odtud se vydávám na další vrchol, nejvyšší vrchol ostrova. Cesta je dobře značená, udržovaná. Několik nadšenců je zde také. 
Kondice mi přeje a tak se dostávám na vrchol ostrova, Pico Ruivo na 1862 m.n.m. Opět začíná stoupat mlha, i když, i tak mám štěstí, je téměř třetí hodina odpolední. Teď už ale zase honem zpět, dny se krátí a prázdniny také. Je na čase se pomalu rozloučit, ještě si chci vyzkoušet jednu lanovku v Santana. 
Nádherné, malebné pobřeží jak z katalogu na rozloučenou. Počasí se umoudřilo, lanovkou sjedu dolů. Tehdy ještě nevedla nějaká pobřežní stezka, prodírala jsem se křovím. Ale stálo to za to-Rocha da Navio v celé své kráse. I ta skála dnes vypadá na internetu jinak. Časy se mění. 
A já se musím opět vrátit do hlavního města směrem letiště – do Funchal. To je rodištěm slavného Cristiana Ronalda. Teprve dva měsíce po mé návštěvě bylo otevřeno museum k jeho poctě – CR7 Museum, kde je dokumentována jeho kariéra a vyhrané trofeje. 
Já už ale nemohu žít bez lanovek, tak vyjíždím to městskou směrem botanická zahrada. Ani by člověka nenapadlo, že je září, tak krásně je zahrada udržována, kytičky kvetou jedna radost. Je čas se rozloučit, můj krátký pobyt na ostrově Madeira se rozhodně vyplatil a ostrov doporučuji. Dnes už je cestování opět o krok dál než tehdy. Ovšem pohled do archivu byl roztomilý, no ne???
Tak jo, pro dnešek stačí, v horách napadl sníh a já se těším příště opět v archivu, je hezké, že tu se mnou jste!!!
