Je pátek podvečer a já jedu do práce. Dnes se slaví Mezinárodní den řidičů z povolání, poděkování za naši práci. Má oslava začíná dlouhou kolonou, hned v Bernu. V autech sedí unavení lidé, turisté, kteří projíždějí Švýcarskem, lidé, kteří chtějí z práce domů. Všichni někam jedou, za svým cílem a chtějí tam být rychle a v pohodě. V jejich tvářích je vidět napětí, kolona znamená prodlevy, pro některé je to každodenní cesta za prací.
Proč je ta zácpa? Na tomto úseku dálnice začínají údržbářské práce, vyrůstá nové staveniště, tempo klesá na 80 km/h a dle rozsahu stavby to bude velká věc. Moje slavné cynické Já už žvatlá: Vítejte v našem světě!!! O čem je naše práce, co skrývá za nástrahy? Jak dlouho to trvá než vaše objednávka nebo zboží dorazí k vám? Jaké to je mít naftu v krvi a brázdit křížem krážem svět? 
Už jako dítko jsem byla s otcem neustále na cestách. V autě, v kamioně s koňma na dostihy přes celé tehdejší Československo. Později také ve Švýcarsku s mým šéfem, známým parkurovým jezdcem – a to nejen po Švýcarsku, ale po Evropě. Pořád poslušně jako spolujezdec. V roce 2010, v době celosvětové krize jsem ztratila svou milou práci jako šička a mé přání, začít jezdit kamion se splnilo. Co na vás všechno čeká? Lékařská vyšetření, autoškola, teorie, zkoušky. Pak můžete sednout do školního kamionu a učit se jezdit a opět zkoušky. Později můžete ještě absolvovat zkoušky na návěs. Chcete vědět od ženské, jaké to je, když sedí v kabině pančitel a nebo expert? Nejradši najet do první zdi! Když získáte řidičák, jste * čerstvě na trhu *. Během dalšího roku musíte podstoupit ještě jedno školení se zkouškou a stavá se z vás * Profík *. Na papíře. V realitě je vše jinak, hodně jinak. Transport je velmi rozsáhlý obor a já se vydávám na cestu za svým snem – jezdit 40 tun návěs. Začínám od nuly. 
Moji kluci sólisti mi přirostou hned od počátku k srdci a jsou mi nejlepšími učiteli. Poznávám na svých cestách Švýcarsko z jiného pohledu. Doména mužů vyžaduje hodně. Ale já se učím a posouvám se kupředu, sbírám zkušenosti a o to víc chci jezdit tahač. 
Tu šanci dostanu u mého dalšího šéfa. Mám obrovskou radost, jezdím dlouhé štreky, které se táhnou přes 500 km denně. Přespávám v kamioně celý týden. Jedu poprvé v životě slavný tunel Gotthard – 16,9 km horou. Je to nejdelší alpský tunel a čtvrtý nejdelší silniční tunel světa. Až šestkrát za den jedu tunel v Curichu – Gubrist s frekvencí přes sto tisíc vozidel denně. Jede se mnou neustále obrovská zodpovědnost za 16,5 metru délky, 4 metry výšky a 40 tun. Víte, co je nejhezčí na jízdě kamionem velkoměstem? Výpadovka na dálnici. 
Moje nadšení z práce se začíná projevovat: Hodnocení Fleetboard o ekonomickém a ekologickém způsobu jízdy z počáteční 9.08 vylepším na známku 9.52. S tímto hodnocením má majitel firmy perfektní přehled o všech svých vozidlech, o spotřebě nafty, způsobu jízdy, dosažené rychlosti, způsobu brždění. Každý měsíc dostaneme vyhodnocení – jak dobrá je práce šoféra a kamionu, kolik kilometrů najel, emise. Můj rekord 7680 km za měsíc mne posouvá v mé rutinovanosti zase dál a ještě několikrát zajedu známku 9.52. Nejvyšší možná známka je 10.0. Za dnešní frekventovanosti provozu se známkou 9.52 dotýkáte kamionového Olympu. Ta je i nejlepší známkou v naší firmě a v celkovém hodnocení roku se známkou 9.39 skončíme s Dragonem těsně druzí.
Jak dosáhnete takového výkonu? Vypněte motor v koloně, v klidu je síla – jemně se rozjeďte, plynule zrychlujte, dívejte se dopředu a pomalu bzděte. Dragonovi je sedm let, má za sebou už statisíce kilometrů. Hodíme se k sobě. Ale aby vše jelo tak jak má, je třeba hodně ošetřování – servis, kontroly, čištění. V dnešním moderním technologickém světě je kamion zázrakem lidského myšlení, i my chceme přispět na ochranu životního prostředí. 
Olympijské výkony mají i svou stinnou stránku. Na víkend přijedu domů – tehdy jsem bydlela u svého kocoura, který se stále divil, kde jsem vzala klíče od jeho bytu. Přátelé nebo páry tráví svůj volný čas výlety.
Na mne čeká domácnost – prádlo, něco z domácí kuchyně, v klidu si vychutnat jídlo bez přemýšlení, abych stihla časově přijet na rampu, že bude zvonit telefon a že skončila bezpečnostní přestávka 45 minut. Moje slavné cynické Já konstatuje, že umím teda líp jezdit kamion než dělat domácnost. Tak zas tak daleko od pravdy to není, ale u vaření jsem vždy opravdová ženská!!! Těch 1500 – 2000 km týdně cítím a vyrovnávám je spánkem. Spánek bez odpočivadel, kde celý čas projíždí tisíce aut. Pro co všechno jsme na cestách? Vše, co vás napadne!
Jedno kliknutí na netu do půlnoci a pár hodin poté vyjíždí kamiony ve službách největšího švýcarského On-line dodavatele potravin k zákazníkovi domů. S návěsem vychlazeným na 12 – 15 C s výrobky mířím k pobočkám Švýcarské pošty a odtud míří pošťák se zásilkou k dané adrese. Dnes a denně, dvě šichty. Spousta práce, taková paleta váží přes 400 kg a na kamion jich naberu dobrých 33. Ty musím naložit, složit a zpět beru prázdné zásilky. Vše paleťákem. Nejraději jezdím pro nikotinový spolek. Pro cigarety musíte jet ve Švýcarsku hodně daleko. O to víc moje slavné cynické Já miluje kuřáky. Dlouhé cesty, které mne opravdu baví. Jezdím také potraviny pro obchody, aby si lidé mohli pohodlně nakoupit. Na návěsu vezu i velmi exkluzivní zboží – švýcarský export, který pojede pak na letiště. Jste zvědaví kam? Saúdská Arábie, Kuvajt, Emiráty. Po dvou letech u šéfa se posouvám opět dál. Mého milovaného Dragona čeká kamionový osud – bude prodán do zahraničí. 
Já zase zakotvím u mého bývalého šéfa. Tentokrát opravdu jako profík šofér. Dostávám různé kamiony, i pronajmuté, tak se to dělá, když je spousta práce. Vynikající koně, naprostý zážitek z jízdy. 
Pět let v oboru jde už poznat – můj nový Dragon, ale i práce a naložený materiál vyžadují hodně zkušeností a zručnosti. O to víc mne baví moje povolání a vyhledávám novoty. Vozím odpad a starý papír, zeleň na kompost, aby měli hospodáři na pole, vezu zvířatům sůl.
Pomáhám při stavbě školy, kde dnes děti chodí za vzděláním.
Pomáhám zákazníkům při rozšiřování jejich výrobny.
Vozím materiál na stavbu rodinných domků, kde dnes bydlí lidé užívajíc si své hnízdečko.
Vezu štěrk, aby se dalo vůbec stavět.
Stěhuju bagry, aby chlapům na stavbách zjednodušili práci.
Pomáhám zákazníkům na velkých výstavách při prezentaci jejich výrobků.
Navezu Policejnímu úřadu nové okna – moje slavné cynické Já už brebentí: Lepší sem už poslat opravdu nemohli!
Vezu stavební elementy pro nové byty uprostřed města Fribourg – dnes v tom obrovském bloku bydlí lidé.
Přivážím kontejnery při úržbových pracích na přechodu Gran St. Bernard.
Speciální přání na našich cestách? Pochopitelně. Přijíždím po jednodenním dobrodružství Německo – Švýcarsko do depa vyměnit návěs a pokračuji dál. Fotbalový stadion v městě Sion prochází renovací. Spřežení čtyř kamionů se vydává do Francie na celý týden, na cestu mezi Sion a Grenoble. Švýcarsko – Francie znamená 750 km denně. Cítím to ve svých kyčlích. Červen je tu, v noci je horko, náš cigánský život začíná.
Práce s kolegama jde od ruky, kluci jsou prima. Moje božská ženskost si piluje pomyslně nehtíčky – pracuji a jedu stejně jako kluci a to ještě vařit? Oki, aspoň se postarám o dezert. Kluci grilujou, organizujou, starají se o mně. A že už ze zkušenosti vím, že muži sladké nejí ( ne před námi ženami ), tak se mám vlastně výborně. Jsme rozvlátí po celém odpočivadle a ikdyž je teprve k 18:00, je plně obsazeno. Pro nás šoféry ve Švýcarsku náš každodenní boj o místa. Společný čas a jídlo, jedna sprcha, musíme si pospíšit. Den je dlouhý, noc krátká. Toto odpočivadlo ve směru Ženeva je velmi frekventované – Evropa je zastoupena kamiony z Německa, Bulharska, Anglie, Rumunska, Belgie, Španělska, Francie, Polska. V noci po 22:00 platí ve Švýcarsku zákaz jízdy pro kamiony. 
Kolem nás projíždějí auta, začínají prázdniny, děti povykují. Prosviští policejní kontrola, personál restaurace užívá cigaretkovou přestávku, autobusy zastavují s turisty, karavany hledají místo na přenocování. Čeká na mne několik hodin spánku, stáhnu se do klidu a soukromí kabiny, můj Dragon mne ochraňuje. Ve 04:15 zvoní budíček, můj pracovní den začíná, o pát stovek metrů dál je záchod. Na parkovišti zastavuje auto, mladá dívka vystoupí, vyzvrací se přímo na místě, nastoupí do auta a jede se dál. Tak prima – dobré ránko, světe! Ještě skousnout něco malého, motor se zahřívá a už zase pádíme směrem Grenoble.
Táhneme tak rychle, jak jen to jde. Čas je náš největší nepřítel. Po dálnici to jde výborně, ale okreska k dolu ubírá minuty. Nakládání probíhá super, je vidět zájem o rychlý odbyt, pomáháme si, ještě přesně vážit, papíry pro celnici a za necelou hodinu míří čtyři naložené kamiony směrem Švýcarsko. Hned zkraje na odpočivadle dáme snídani, trochu se protáhneme a musíme pokračovat dál, dlouhé kilometry až na hranici. V každé zemi platí jiné pravidla, ve Francii se platí mýtné. Nejpodstatnější je mít u sebe kreditku. 
Přijíždíme na hranici se Švýcarskem. Zákazník je velmi dobře zorganizovaný, ptáte se proč? Čtyři kamiony se sto tunami písku proclených za 45 minut znamenají v naší práci světový rekord. A další hodiny jedeme směrem k cíli. 
V Sionu ztisknu tlačítko, dvě minuty a písek je složený. Ještě podpis a už zase mířím dál. Musíme natankovat, každý den plnou. No a když hodně tankujete, dostanete odměnu – kafe. Zbytek si musíte dokoupit. 
Palubní počítač neoblafnete a naše povolená jízda devíti hodin se blíží ke konci. Musíme opět najít místo na odpočivadle. Protože probíhá rekonstrukce, zbyl jen starý záchod, sprcha žádná. Chvíle odpočinku, porada, kde bychom mohli ušetřit ještě víc času a kdy využijeme naši rezervu 10 hodin jízdy. Sprcha bude impovizovaná. 
Příští den to samé v bledě modrém, je čtvrtek a předposlední den naší práce. O přestávce zjistíme defekt na kamionu našeho kolegy, jsme nuceni ho ponechat osudu ve Francii. Servis ve Francii? Na ten musíte čekat dlouho. My jedeme dál ve třech a profesionálně dokončíme naši práci. V pátek přibývá únavy, moji kolegové dojedou až domů, pro mne jízda končí 35 km od firmy. Šedesát hodin práce, z toho 45 hodin za volantem třemi zeměmi Evropy, 3500 kilometrů – přísný zákon mne dál už nepustí. A další obrovský zážitek je za námi a můj další královský výkon také – zajala jsem známku 9.63 a jako nejlepší za uplynulý měsíc jsem vyhrála poukázku na benzin v hodnotě 50 CHF.
A všední den v naší práci pokračuje dál. Je hluboká noc a zaskakuju ve službách Švýcarské pošty. Jsou Vánoce, spousta práce s balíčky. Jak dlouho to trvá, než váš dárek dorazí k vám domů? To si můžete přečíst v této reportáži: http://bit.ly/2XalQ6c
Myslíte, že je to vše? Ale ne. Naše školení jsou každý rok jsou dány zákonem – co vše musím znát, když jedu nebezpečné látky, co dělat při nehodě, jak hasit, jak pomoci…
Teď bychom mohli opravdu říct, že to stačí, ne? Bych taky chtěla, ale život vám do toho hodí vidle. Jednou táhnou oni mě, pak zas já je. Pak vás zastaví policie. Když ti něco kontrolují, tak jsou hodně zvědaví a je vážně výhodou, když je vše tak jak má být. A pak máte poruchu, kluci vás musí přijet zachránit a nebo kousek od domu stojíte v koloně, pak zas Perinbabka mudruje nebo aprílové počasí.
Pak vám, když nejvíc spěcháte, Bůh silnic pošle Eko – odborníky – jedou pomalu, aby na dálnici smrděli o to dýl. Ptáte se proč předjíždíme? Když jede někdo pomaleji než 40 tun kamion, nezbývá nic jiného. Chcete vědět, kdo to je? Mamánci – volají domů mamce bez řidičáku, aby se poradili, kde je na jejich automatu spojka.
Moje touha po obrovských zážitcích mé práce byla nasycena. Najednou přišel ten moment, kdy nevíte přesně, kam jít, neboť jsem toho spousty zažila, ale nového už bylo poskrovnu. Přemýšlela jsem a trošku rady internetu a už sedím ve třídě a studuji na práci dispečera. Každou sobotu, spousta učení, 1.5 roku studování, nástrahy naší práce, předpisy, zákony.
Ale co by byl můj život bez kamionu…Zavolá mi můj kolega – a přesto, že jsem se rozhodla už nejezdit – jen vidím nádvoří s těma mašinama, vše je zapomenuto a jen zařehtal motor, už jsem zase kamioňák. Tentokrát nic složitého, s přiděleným návěsem pádím večer pravidelnou linku do pobočky zákazníka v Curichu.
Právě přijíždí můj šéf. Profesionálně najíždí s 18.75 metru délky na rampu s naprostou přesností, aby mohl zprůchodnit kamion a vlečku na nakládání. Vážím si svého šéfa – také denně jezdí. Začal s ničím a vybudoval malou firmu. Také mu mohu od plic říct vlastní názor, snese to a hlavně bez dramat. O to víc se člověk těší do práce.
Chvíli požvatláme a i já se vydávám na cestu. Pádím směrem Curich, je čtvrtek a na dálnici vládne i přes silný provoz klid. V Curichu mají skladníci hodně práce – musím počkat na rampu. Ten kamion nalevo se chystá na Švýcarské dráhy. Proč se odkloňují návěsy na dráhy? Aby se ulevilo silnicích i nám…Jsem na řadě, chlapi složí a opět naloží nazpět. Chcete vědět, co vezu? Od Bio podstýlky pro koně, přes mobilní telefony a grily, stavební materiál až po veganské produkty a exportní zboží do Hongkongu. Ještě drobné přípravy na zítra pro kolegu, dobrou noc a zase zítra. Jaké jsou výhody jezdit pro takové firmy? Ty hračky! Vyřádím se jako dítko na písečku.
Dnešní den a nejenom ten dnešní je věnován nám, šoferům z povolání – taxikáři , kteří vás rychle někam zavezou, řidiči autobusů, kteří vozí vaše děti do školy a vás do práce, na výlety nebo na prázdniny. Jsme dnes a denně na cestách pro vás, mnohdy na hranici lidských možností. Mnozí z nás jsou velmi loajální, věrni své firmě, oddáni své práci, bez nehod, pyšní na své výkony. Já osobně se těším do práce, protože co by to bylo za práci, když se člověk netěší? Chcete vědět, jestli má kamion duši? Má a každý je jiný.
Dnešní otázka zní:
Fandíte nám? Máte nás rádi?
Usmáli jste se na nás? Jste možná jediný úsměv našeho dne…
Zlobíme vás předjížděním? Věřte mi, neděláme to rádi, čas a tuny jsou našim největším nepřítelem.
Já přeji z celého srdce všem svým kolegyním a kolegům, ale i vám na cestách hromadu šťastných kilometrů bez nehod a vždy kolečkama na silnici. Dojeďte zdrávi tam, kde je váš domov a kde se cítíte nejlíp. Někdo tam na vás čeká.
…VŽDYŤ VY DĚLÁTE SVĚT HEZČÍM UŽ JEN TÍM, ŽE JSTE…
