Prázdniny Graubünden a Vinschgau 2023

Nastal konečně čas prázdnin a já se mohu vydat na cestu směrem Graubünden a Vinschgau. Mé prázdniny v kantonu Graubünden jsou již třetí. Reportáže o kráse tohoto kousku Švýcarska si můžete přečíst zde: https://bit.ly/3pxmV5C z roku 2020 a z roku 2021 https://bit.ly/3pdIRpP. Po převzetí pojízdné útulničky mířím do Scuol, protože pomyšlení, že navštívím wellness a po té přímo usnu v kempu, je prostě přímo honosné. Jak jsem si to představila, tak jsem si to taky užila. Zaparkováno v kempu TCS Scuol spolu s mým Ernstem. Funguje to mezi námi od začátku. Po příjemném pobytu ve Wellness Bogn a opravdu dlouhém, hlubokém spánku začíná v sobotu další dobrodružství. Vdýchávám příjemnou atmosféru a chutné jídlo s výhledem obci Scuol na terase Restaurace Allegra. Jak Allegra-Dobrý den v románštině. Tak jo, Allegra! Můj první výlet mne zavede do Sent-malebné vesničky a do hotelu Aldier, kde se v malém rozmezí nachází Muzeum Alberto Giacometti. Jeho umění je dnes zastoupeno ve všech významných muzeích po celém světě. Výstava je mi o to sympatičtější, protože je vedeno soukromou osobou. A tou není nikdo jiný než sám majitel hotelu. Po krátké inspiraci si dám domácí sodovku z bezinky na terase a požvatlám s personálem. Zvony kostela hlásí pátou odpoledne. Protože v ceně kempu je také cestování zdarma hromadnou dopravou, nechám se pohodlně vést. S krásným výhledem na Scuol na dobrou noc uplynul první den. Počasí mi přeje. Sleva platí i pro místní lanovky, takže opět pohodově jedu k restauraci, kde posnídám. Přijíždějí další hosté, je neděle. I já se k nim přidám a cestou se dostanu k další restauraci-Prümaran Prui, kde si dopřeju domácí ledový čaj. Protože odteď už jen samá nádhera. Vydávám se na výšlap k salaši Laret na 2.206 m.n.m. Plná terasa mne vůbec nepřekvapuje-naprosto úchvatná nabídka jídel láká k usednutí. Dopřeji si Kaiserschmarrn s jablečnou ..Na to se těším už od začátku. Personál se omlouvá za dlouhou čekací dobu, protože nezvládají poptávku. To nevadí, mám čas a prázdniny. O to víc si užívám své porce. Můj život mne už poučil, že když mne něco zastaví, stojí to pak za to. A opravdu-stádo se vrací domů, lepší záběry si nejde přát. Pokračuji dál. U další značky se musím rozhodnout-jít dál, je už pozdě. Srdce říká ano. Po cestě potkám bikera, jsem tu sama, cítím se fajn. A pak příjde salaš Valmala. Šumění potůčku slyším celou dobu, ale takový pohled bych nečekala. Salaš pro kozy. Ty se pasou na svahu. Německý pár přišel navštívit hospodáře a své kozy, kterými jsou kmotry. Ale kozám, těm je to jedno. A hospodář zavolá: Bibi, pojď, Bibi pojď. A už to jede jak po másle. Kozy a kozlové běží zpět, chtějí se nechat pohladit. To vše člověk zažije, když naslouchá srdci. Musím ještě dlouhou cestou zpět do Ardez, kde využiji Rätische Bahn a autobus do Scuol. Večer usnu jako nejštasťnější člobrda na světě. Můj poslední den ve Scuol patří výletu do Národního parku Val Minger, který je nejstarším alpským přírodním parkem. Tady si příroda žije svůj život. V lese lze slyšet jeleny, mají právě říji. Na vyhlídkovém místě všichni doufají, že je aspoň na krátkou chvíli zahlédnou. Dnes ale ne. Zato přiletí motýlci. Co jsem vyšlápla nahoru, musím seběhnout zase dolů. Je tu klid, ale síla přírody je viditelná v korytu řeky. Malý výlet ( tentokrát jsem musela zaplatit 12.80 CHF za jednu jízdu ) jsem oslavila výbornou zmrzlinou v cukrárně Mauri ve Scuol. A je tu poslední noc. Okolí Scuol mne opravdu okouzlilo a za kulturou se vydám do vesnice Spelps se zámkem Tarasp. Pod markantní stavbou vede stezka lemovaná sochami hlav velbloudů. Potkáte tu také roztomilé kozy a můžete obdivovat základy stavby. Prohlídky se konají pouze na objednání přes internet. Dobrou kávu s výhledem na zámek si dopřejete na terase kavárničky. Mířím na průsmyk Ofenpass a ještě jednou si dám vzpomínkovou tůru ke Spöl Ovo. Počasí se najednou prudce změní a už jsem celá mokrá. O pár set metrů dál na parkovišti svítí slunce. A předpověď počasí není dobrá. Krátce pobydu v Hotelu Il Fuorno, dopřeji si jídlo a zmrzlinu. Dny jsou kratší a tma se rozpíná přes průsmyk na 2146 m. Už s deštěm přijíždím do mého oblíbeného kempu Muglin Val Müstair. Přihlásit se mohu až ráno a v malé restauraci si dám teplý čaj na dobrou noc. Středa bude upršený den, upršený. A nejen to mne štve. Můj sen jet přes Umbrailpass na italskou stranu na Stelvio mi byl kvůli p(L)andemii znemožněn. Tentokrát je to počasí, které způsobilo sesuvy půdy na švýcarské straně, a tak je Umbrailpass pro veškerý provoz až do odvolání uzavřen. Taková škoda. Počasí se nelepší, sbalím se a jedu na 2000 m.n.m do vesnice Sulden. Tady se projdu kolem krásného jezera. A stane se mi průšvih. Při natáčení mi zůstala drona zaháknutá do stromu, stromy tady ve svahu dosahují 30 metrů. To mně dost dobře vykolejilo, ale musím zůstat profík a jít dál. Jdu dál, k této procházce patří také návštěva Muzea Reinhold Messmer Mountain Museum. Jeho muzea se zabývají různými tématy, v Tyrolsku jich je šest, toto muzeum se specializuje na ledovce a změnu klimatu a pomocí působivé animace se můžete ocitnout ve virtuálním světě laviny. Zůstanu přes noc v Sulden, u Hotelu Alpine lze přespat. Ještě honem pizzu k večeři a tolik potřebné vzpružení pro dnešní den. Celou dobu přemýšlím, jak rychle sehnat dronu, to ale nejde bez internetu. Vyzkouším i přesto město Merano. Bylo zde tolik turistů, to jsem nikdy nezažila na tak malé město. Merano je velmi malebné, sympatické, naprosto vhodné pro příjemné posezení, ale v pátek za takových podmínek ho rozhodně nedoporučuji. Můj den v civilizaci je u konce, teď musím najít místo k přenocování a nejen já. Tři kempy v okolí byli beznadějně plné. V Lasch mohu zůstat, ale za cenu 30 Euro za noc, vyjet z brány teprve v 08:00, do té doby zůstane zavřená. Připadám si jako ve vězení. A že je tu víc draho jak ve Švýcarsku je prostě špatný vtip.Chtěla jsem brzy vyjet, protože se chystám na průsmyk Stilfserjoch. Jízda obytňákem je velmi, velmi náročná. Ale počasí nabízí všechny možné kulisy. Nemohu odolat a vydám se na skok k hranici se Švýcarskem – na průsmyk Umbrailpass. Stojí tu tiše, až do odvolání pro veškerý provoz uzavřen. Severák je studený, ve vzduchu je cítit sníh. V hotelu Genziana se trochu zahřeji. Je tu cítit taková ta italská atmosféra-od klobásky až po suvenýry. Já mám ale jiné úkoly. Na mne čeká túra k mé třetí třítisícovce. Punta Rosa, Rötlspitz je její jméno. Není to nic složitého, prostě do kopce, pak pohodlně s výhledem na okolí. Přesto pochybuji kvůli počasí, je kompletně zataženo. Ale stojí to za pokus. Moje srdce říká jasně ano. Po dvou hodinách chůze mne čeká úžasná odměna. Mix složený z mraků, větru a šedi.Mou třetí tisícovku si užívám jen krátce, honem fotku na památku, teď to musí jít rychle dolů.Stelvio se zahalilo do tmy, tiše odpočívá, zde strávím noc. Bylo zima, ale aspoň bez větru.Hned s východem slunce startuji dolů. Stelvio se rozloučí nádherným východem slunce.Můj další cíl je jednoduchý výlet v Schulders. Cesta vede kolem hradu Churburg, poměrně hodně nahoru. Cesta vede přes les a kolem prudce tekoucí vody Berkwaals. Ta je velmi osvěžující a je opravdovým pastvou pro oči fotografa. Je velmi vhodné navštívit i hrad. Vstupenku lze objednat pohodlně přes internet. Tak pyšně ční do okolí přes celou ves a patří k nejlépe zachovaným hradům v Tyrolsku.V Jakubově sále se nachází dřevěný strop se všemi znameními, shlédneme Rytířský sál a sál s rodovou linií postaveného z roku 1750.Hrad patří do soukromého vlastnictví hraběte Trapp, který žije v Innsbrucku. Teď se na hradě ale pracuje-hrad se chystá na natáčení filmu Vilém Tell v mezinárodní koprodukci a přípravy jedou na plné obrátky. Hned pod hradem se dostanu do malého muzea Vinschgau-ikdyž malé, velmi zajímavé, rozdělené do tří částí. Archeologie-vše kolem vykopávek z Ganggeg, výpočty, výstavba a hodnota vody v tomto regionu. A o životě dětí a lidí, kteří zde žili náročným způsobem života a jak vydělávali peníze.Asi o dvacet kilometrů dál se nachází další atrakce-jezero Reschensee a jeho kostelní věž. Návštěvníků je tak akorát. Je to můj poslední den ve Vinschgau, užívám si severák. A ještě naposled věž ve večerní garderóbě. Příští ráno před odjezdem vyrážím na poslední, malou túru-hradní zříceninu hradu Lenchenburg. Asi tak dva páry jsem potkala, pak jsem zde sama. Jak žili lidé za dávných časů? Severák fičí, potok šumí, je na čase jet do Švýcarska. V restauraci na průsmyku Ofenpass dobře povečeřím a přespím v mém oblíbeném kempu Fideris. Je čas rozloučit se. 

Co se sralo:

No jo, tak ta drona, ještě asi tak dva týdny mě to štvalo.

Moc mi nepřálo počasí.

Že bude v Tyrolsku dráž než ve Švýcarsku, to byl fakt špatný vtip.

Ten pán, co mi ztropil scénku v restauraci Müglin. Domácí se smáli. A to je jen proto, že jsem zaparkovala na jeho místě u jeho auta. Ještě mi řekl, že se mám vrátit tam, odkud pocházím. Jo ty důchodce, a kdo na tebe půjde dělat, když ty si užíváš důchodu?

Spadl mi klíček od auta do záchodu. Ok, bylo čisto už.

Ten tatínek se třemi dětmi na terase salaše hlasitě si stěžující, jak dlouho to trvá a nakonec neměl u sebe dostatek hotovosti. Asi deset minut pak hledali někoho s možností zaplatit přes internet. Berte si s sebou kromě hotovosti taky mozek!

Co šlo jak po másle:

Ernst. Jeden z pronajímatelů mi odřekl, obytňák musel do garáže. Ernst byl teprve dva dny v nabídce a hned to klaplo na první dobrou.

Objednávka drony. Přes internet a pak přímo u prodejce jsem mohla převzít.

A ty ikonické momenty:

Můj hluboký respekt všem lidem, kteří na takových místech pracují.

Ty mnohem, mnohem starší páry, kteří bravurně zvládají cestování a už zjistili, jak praktické telefony při cestování jsou.

A absolutní kultovka-ti dva velmi sympatičtí Nizozemci, kteří jeli na kolech z Urecht do Říma a dali si na to pět týdnů. Prostě super, klobouk dolů!

Tak jo, moje prázdniny skončily, děkuji za vaši přízeň a brzy nashledanou!