V dnešní reportáži věnované všednímu dni se podíváme do zákulisí mého kariérního života. Na podzim loňského roku jsem byla hostem v podcastu Hanky Hurábové, která žije se svou rodinou několik let ve Švýcarsku a hledá našince a jejich životní osudy.
Hodinový rozhovor a spoustu jiných, velmi zajímavých lidiček si můžete poslechnout v češtině zde. Co by byl ale rozhovor bez fotek a vzpomínek, a proto přidávám rozhovor i pro své švýcarské diváky jako reportáž v tomto znění https://bit.ly/3H2HCTv
Do Švýcarska jsem přijela 18. března 1999 na stopa s ruksakem na zádech, peněženku jsem zapomněla doma. Můj tehdejší přítel si našel jinou slečnu (bez mého vědomí), odmaturovala jsem jako potravinářský technolog a po ztrátě dobré práce v hřebčíně Napajedla jako ošetřovatelka koní mne doma už nic nedrželo. Proto jsem se vydala na určenou adresu do Německa ke koním, cestou přes Rakousko jsem ale potkala Francouze, který mířil do Švýcarska. Tehdejší plán byl strávit v každém státě Evropy tři měsíce, přivydělávat si u koní a cestovat. Život to chtěl ale jinak, tak jsem se ocitla na konečné stanici ve francouzsky mluvící části Estavayer le Lac. Bez jakékoliv znalosti francouzského jazyka jsem se rozhodla vrátit se směrem německá část. První noc jsem strávila v azylovém domě s Jugoslávci, kteří mi pomohli. Cestou necestou další den jsem strávila hledáním pastviny s koňmi, kde bych se mohla doptat práce. Druhou noc jsem strávila v podchodu kruhového objezdu v městě Fribourg. Hned z rána vyrážím dál, je neděle. Mířím k dálnici, přeskakuji plot, chci na stopa směrem Bern. Hned páté auto ale byla již policie, která mě vysadila na první výpadovce u obce Düdingen. Policie mi pohrozila – už žádný autostop na dálnici, máš baťůžek, jdi wander! Jen o půl kilometru dál shledávám pastviny s koňmi, kde se zeptám na práci. Sdělili mi, že zde práce není, ale mám jít o kousek dál a zeptat se tam.
Jak už to v životě chodí, usedám do trávy, prochází kůň s jezdcem a slovo dalo slovo, už mám práci i s ubytováním. Zde strávím téměř dva a půl roku života, které mi umožnili cestovat Evropou s koňmi. Jako ošetřovatelka koní mezinárodního jezdce jsem zažila vítězství i porážky, smíchy i slzy a spoustu zážitků na cestách po Švýcarsku,
Itálii, Sicílii, Francii, Polsku, měsíční výlet Lisabon – Madrid – Barcelona.
Život s koňmi na cestách byl ale velmi náročný, do života mi přišla láska a s ní i další práce jako servírka. Tak se mi otevřel jiný život – měla jsem víc volného času, naučila jsem se lyžovat a v srdci vzplála láska k hoře plné pohádek.
I když život nelegální přináší své stinné stránky – neměla jsem zdravotní pojištění, v případě nemoci jsem měla neplacené volno, 7,5 nemám placené žádné dávky ze sociálních odvodů, nevlastnila jsem kreditní karty, kolem banky jsem pouze chodila, bez dokumentů si konto otevřít nemůžete – i tak jsem se snažila o to nejlepší – ve večerních škole Klubschule Migros se mi podařilo absolvovat jazykový diplom němčiny, začala má láska k cestování – šest týdnů prázdnin v Itálii,
výlet na Sardinii
a Korsiku
a tříměsíční jazykový pobyt v Nice. A ještě jednu hodně podstatnou věc jsem se naučila – jak zacházet s penězi a držet životní náklady na minimu.
Po návratu z Francie začal nabírat můj život jiný směr – rozešli jsme se s partnerem a hned pár dní na to jsem měla nehodu na kole. Bez zdravotního pojištění mne i přesto v nemocnici Tafers ošetřili a vyražené zuby, které jsou mi památkou dodnes, ošetřil můj zubař, jehož zlatých ručiček užívám ještě dnes. Rovněž mé nové bydliště – Elswil, je mým domečkem a místem odpočinku, tak jako mí domácí, které znáte už z mé reportáže http://bit.ly/2La2JFT
Po sedmi letech ilegality ve Švýcarsku jsem si začala lámat hlavu nad tím, jak si život zlegalizovat. V roce 2007 se oproti 1999 začali nabízet i různé možnosti – jako vždy jsem vsadila vše na studium. Podmínky pro čtyřměsíční studium jazyka francouzštiny na Univerzitě v našem městě Fribourg se zdály reálné – 4000 SFr. a každé odpoledne volno na školu. Přesně v té době mi ale dali výpověď v kavárně – co teď? Nevěděla jsem co přijde, ale trvala jsem si na svém, že tu školu udělám. Se školou přišlo půlroční povolení k pobytu, zdravotní pojištění.
Do školy jsem nastoupila v únoru a do života mi vstoupil další muž – Christoph Blocher – Švýcarský politik, který navedl švýcarskou společnost k volebním urnám, aby rozhodli o životě nelegálně žijících lidí ve Švýcarsku. V dubnu 2007, poté co Česká Republika vstoupila do EU, Švýcaři 64% převahou rozhodli v náš prospěch. Nikdy na tento den nezapomenu. Rozzářilo se světlo na konci tunelu s vyhlídkou na normální, legální život. Světlo na konci tunelu bylo, ale cesta ještě dlouhá – cizinci z východní Evropy podléhali kontingentu cizinecké policie – omezenému množství vydaných povolení pro uchazeče o práci. Zde mi pomohl bývalý partner, který mi povolení obstaral, i když jsem u něj do práce nenastoupila. Vše se zdálo jednoduché, stačí najít dobrou práci. Během půl roku to byly dvě práce jako výpomoc v kuchyni. To rozhodně žádný hit nebyl. Rozeslala jsem náhodně dle telefonního seznamu CV a získala báječnou práci jako šička firemních nápisů. Prima výplata, gratifikace, dobrá pracovní doba. Bohužel po necelých dvou letech byl konec – šéf přestěhoval dvě pracovní místa na hranici s Francií, kde byla levnější pracovní síla. Přišlo další složité období – Rok 2009 a s ním globální krize. Skončila jsem na úřadě práce, bokem jsem vydělávala prací v řízení provozu na silnicích – ani to nebyl žádný hit, kanton mne k tomu ještě finančně podporoval. Ale přesně to vše se stalo odrazovým můstkem k mé vysněné práci – kamionu. Na úřadě práce mi pán oznámil, že dnes pracuje naposledy, protože jde do důchodu a já mám tři přání. Že jsem princezna se ví, prezidentem Švýcarska se stát nechci, kostky byly vrženy – chci jezdit kamion. Úřad mi pomohl s motivačními dopisy, našla jsem zaměstnavatele, který mi dal práci a za šest měsíců poté jsem měla smlouvu a řidičák v kapse.
Nyní už slavím 12 let fantastické práce a mohu s klidem v duši říct, že se řadí mezi velmi profesionální šoféry. Svou práci zbožňuji a transport je doménou, ve které se učíte a poznáváte neustále nové věci.
Vedle povinných kurzů, které musím absolvovat, jsem rovněž absolvovala kurz na převoz nebezpečných látek,
kurs na vysokozdvižný vozík
a zatím nejvyšší vzdělání – vystudovala jsem vyšší odborné vzdělání dispečer. To mě opravňuje ke koupi dopravní licence – pochopitelně, že mám od maličkého malička svůj sen mít vlastní kamiony a svou firmu. Protože čím víc jezdím kamionem po Švýcarsku, tím víc mě to táhne k nám domů, tady do Schmittenu. Vidím tam velký potenciál.
V soukromém životě se rovněž věnuji osobnímu rozvoji – nejen četbou a poslechem knih, ale i prakticky – momentálně se zlepšuji v psaní na klávesnici. I když celkem psaní ovládám, nastal opět čas si to zopakovat a vylepšit. Jedu ve dvou řečech – česky a německy. Jeden kurs je zdarma online a druhý jsem si koupila. Je to docela sranda a hlavně – moc mne to baví. Cestování mi rovněž zůstalo a můžete mne sledovat na blogu v reportážích nebo médiích. To je myslím si to, co je nejdůležitější – že to baví a o to víc to dává smysl. Tolik kousek z mé kariéry, která začala ničím a ještě rozhodně není u konce.
A co vy a vaše kariéra?
Já osobně si myslím, že v dnešní době je o to víc možnost si kariéru vybudovat, studovat lze i dálkově.
Je důležité vědět, co chcete a znát svůj potenciál.
Dnes hledají firmy víc než kdy jindy, takže možnosti jsou.
Jak by řekl Andy Grove:
Kariéra je vaše firma a vy jste její generální ředitel.
Přeji vám mnoho úspěchů při budování vaší kariéry a těším se brzy nashledanou!
