94 0

Krásný, slunný, klidný podvečer v hoře plné pohádek. Vnímám vítr ve tváři, sleduji kolaře, který šlape stejným směrem. Vystupuji k Salzmatte, povečeřet v pohodě dnešního večera. Okolím se rozléhá zvonění zvonečků, užívám si ten klid, na terase pár lidiček.

 

 

Posilněna se vydávám na Hohmattli fotit západ slunce. Letní volno 2018 zde tráví na 40 koní. Hohmattli trápí letošní suché léto, Švýcarská armáda transportovala helikoptérou zásoby vody. Nastává ticho hory plné pohádek, nenápadně se procházím mezi koňmi.

 

 

Den se pomalu blíží ke konci, usedám do trávy a tiše pozoruji západ slunce. A moje slavné cynické Já šeptá: Schwyberg… Ano, Schwyberg, doslovně přeloženo jako Vepřúv vrch – ten kopec naproti, ta obyčejná linie na horizontě, to místo o které se vede dlouhá léta boj. Slunce zapadá, na druhé straně světa začíná den.

 

 

Temný plášť noci láskyplně zahaluje horu plnou pohádek. Salaš Salzmatte se ukládá pomalu ke spánku, není nádherná? V brumlání motoru auta nechám plynout své myšlenky a přemýšlím nad dalším výletem po okolí.

 

 

Hned jak mi to čas dovolí, balím baťůžek a mířím směr sezónní restaurace Gurli, kde začíná moje bádání kolem kopce Schwyberg. Je pondělí ráno, krásný slunný den před námi, sem tam nějací turisti. Čeká mne kratší a nenáročný pochod přes hřeben kopce Schwyberg a hledaní důvodů boje o toto místo.

 

 

Míjím stádo krav, před námi se objeví další salaš – restaurace Grosses Schwyberg a hospodář starající se o 110 kusů dobytka. Restaurace je zavřena, v pondělí má kuchyň volno.

 

 

Pokračuji dál, sluníčko krásně hřeje, čas na malou přestávku. Vlásky mi čechrá jemný vánek. Ten se zde dokáže změnit v silný vítr. Ten silný vítr je důvodem, proč se o Schwyberg vede boj. V roce 2006 se zrodil projekt “Větrná elektrárna  Schwyberg“. Devět velkých větrných turbín tu má vytvářet energii pro kanton Fribourg. Plány, výpočty, kalkulace, kudy povede těžká technika. Ochranáři se brání a Nejvyšší soud v Lausanne rozhodne ku prospěchu Schwyberg. Jak ochranáři uvádějí, turbíny mohou být dobrým zdrojem energie, ale ne zde. Kazily by celkový obraz krajiny, různé druhy ptactva by ztratili své útočiště.

 

 

Vycházim na Fuchses Schwyberg, cíl meho výletu. Přijíždějí bikeři, moje snaha je odměněna nádherným výhledem na Schwarzsee, Kaiseregg a Hohmattli. Usedám a užívám si tu krásu. Dokážete si představit, že by tu stály větrné turbíny? Kdysi zde vedla sjezdovka, v roce 1999 udeřil orkán Lothar. Lanovka vzala za své a už nikdy nebyla obnovena.

 

 

Je čas vrátit se zpět. Stejná cesta, jiná perspektiva. Myslím na svou cestu na ostrov Fuerteventura, kde jsem stála pod větrnými mlýny. Hukot, železní, do tmy svítící obři. Z mých myšlenek mne probouzí projíždějící kolaři.

 

Od počátku sleduji tento projekt. Moje slavné cynické Já tomu nerozumí: Musíme neustále ničit přírodu? Rabovat ji? Za každou cenu? Pro novou energii, pro lidstvo, pro rozzářené výlohy, města? Po větru ani památky, horké, až téměř náročné léto 2018 je za námi.

 

 

Pomalu se blíží podzim, dny jsou kratší, mlha nám krade sluneční paprsky. Jedu honem do hory plné pohádek za trochou odpočinku. Stoupám k Hohmattli a hledám cestu mezi koňskými koblížky. Na vrcholu shledávám zvláštní scenérii.

 

 

Pode mnou rozprostírá se apokalyptický svět. Najednou je vše pryč – města Fribourg a Bern zmizela. Jen já a vrcholy okolních hor se tyčí nad mlhou a dávají mi pocit jediného přeživšího. A s námi i Schwyberg – stojí tu tiše, klidně a přesto tak zranitelně. Chladno podzimu je cítit ve vzduchu, sluníčko chce taky do hajan, ještě honem dotýkám se hvězd a už pádím dolů a jedu zpět do civilizace. O to víc po takovém zážitku myslím na Schwyberg.

 

 

Žiji přes dvacet let ve Švýcarsku, vlastním pracovní povolení pro cizince. Jsem apolitická, jako cizinec ve Švýcarsku nesmím k volbám. Přesto se mne Schwyberg týká a leží mi na srdci. Byly prováděny studie, které mají dokázat, jak výkonně turbíny pracují, kolik by se muselo vyrubat lesa. Právníci ochranářských organizací bojují na barikádách a Vrchní soud v Lausanne nechá zvítězit Schwyberg. Pro tentokrát Švýcarská justice zabodovala na správném místě, ne vždy to tak je. Ale jak dlouho ještě? I když nemohu ovlivnit dění kolem Schwyberg, můj blog mi dovoluje svobodu slova. Jestli Švýcaři vůbec ví, jak lehce zničit krásu a jak zdlouhavě to trvá, ji zase obnovit? Jestli lidstvo vůbec ví, jak moc je příroda zranitelná?

 

 

Přišla poměrně dobrá zima 2019, sem a tam jsem si šla zalyžovat. V zimě je třeba spousta energie, dny jsou kratší, je nám třeba tepla, více světla. Opět se vydám na Hohmattli s lyžema, jako vždy je mi odměnou přenádherný pohled na svět a západ slunce, mrznoucí nos a Schwyberg. A milosrdný plášť noci pokrývající horu plnou pohádek.

 

 

V květnu se překvapivě vrátili Ledoví muži a s ním opět sníh. A ve schránce mi přistává můj doplatek za elektřinu. Jako vždy se mnou náš velkovýrobce moc nevydělá. Co se týče elektřiny, žiji velice skromně. Nevlastním televizi ani rádio, jen lednička a můj laptop jsou pravidelně napojeny do zásuvky. V horkém létě pak klimatizaci, v zimě si k snídani uvařím ráda čaj. Uběhl rok, mé vzpomínky se vrací, popadám kameru a jedu opět směrem Schwyberg. Tentokrát zastavím přímo u staré lanovky a pohodlně stoupám.

 

 

Užívám si ten výhled a také vím, že dnes půjdu jinou cestou než tou vytyčenou. Cesta končí u malé pohádkové chaloupky. Protože ale nedaleko slyším zvonce, proklestím si cestu zarostlým lesem. No dobře, zas tak inteligentní to nebylo, ale příroda se mi ukáže ze své nejkrásnější stránky. Rostou zde plané jahůdky, maliny, houby.

 

 

Teď ale musím vystoupat. Udělám si malou přestávku a zakousnu se do jablka. Obdivuji naproti Hohmattli a nádherný Kaiseregg. Léto 2019 se pomalu loučí. Pokračují dál a vidím stádo. Krávy s telátky se pohodlně pasou a vítr zesiluje. Přede mnou leží cíl mé cesty – Fuchses Schwyberg, sluníčko se schovává za mraky, stíny se prodlužují. Vítr je studený, musím si obléct bundu.

 

 

Horský svět chce jít spát, i já chci domů. U další salaše je zase příjemně teplo, po větru ani památky. O kousek dál hřmí, přichází bouřka. Podívám se na oblohu nad Schwybergem a ten mi nabízí impozantní podívanou. Mraky letí nekonečným nebem. Dobrou noc Schwyberg, dobrou noc Vepřúv vrchu.

 

Doma v postýlce zavzpomínám, i když jsem neviděla západ slunce, byla to krásná pohádka. Moje cynické já mlčí.

 

 

 

Příští den se naším okolím prožene silná bouřka. Schwyberg S zahalí do mraků, stromy byčuje vítr. Moje cynické já se mě hloupě ptá, proč teda nemáme turbíny na střechách našich domů. Teď přece fouká vítr. Protože by to nevypadalo hezky? A v přírodě to hezky vypadá? Nevím, co mám odpovědět a jdu se projít.

 

 

Schwyberg tiše stojí v pozadí. Procházím se podél dálnice A12 a přemýšlím, kolik střech na autech, kamionech, karavanech zůstává nevyužita.

 

 

Na svých cestách autem nebo kamionem, o prázdninách musím s naládovat své elektrické hračky. Moje auto ještě nikdy neslyšel o elektrice, na to je moc staré. Ale přesto mohu všechno bez problému ládovat. Jak to? Nerozumím tomu.

 

 

Myslím na Schwyberg. Tichý hlavní hrdina, který se nemůže bránit. Kdo nám dává právo, tak o něm rozhodovat? Při vzpomínce na focení tam nahoře slyším tichou modlitbu hory plné pohádek:

 

Dávám vaším zvířatům potravu. Překrásný výhled. Možnost se sportovně vyžít. Žijte svůj život a mne nechte žít.

 

V roce 2020 jsem Schwyberg nenavštívila. P(L)andemie a její následky táhli spoustu lidí do přírody a protože je Schwyberg jednoduchý, těšil se velké oblibě. A přišla další výzva – je znám jako Mekka bikerů, vznikly nelegální cesty, zvířata ztrácí svůj klid. A v současné době je zakládána další iniciativa – pro udržované sjezdovky a k ochraně přírody.

 

 

Moje cynické já se mě zase ptá: Takový kopec a kolik má už právníků, ochranářů, obdivovatelů a protivníků! Ano, tak to ve Švýcarsku chodí. A když Vrchní soud rozhodne, že se tam nebude stavět? Tak se půjdu hledat nové místo, vyhotoví se nové studie, taky nová pro Schwyberg. Neboť dle médií je 70% obyvatelstva pro turbíny. Ale nás se nikdo neptal? Ne a 65% ani neví, kde Schwyberg leží, ale rozhodují o něm ve vlastním zájmu.

 

 

Rok 2021 a 2022 s sebou přinesli různé výzvy. Jen jsem se vymotali z jedné šlamastiky, řítili jsme se do další. Hlavním tématem je nyní energie, izolace již dlouho, teď vede ale hlavně energie solární na stavbách a elektrický pohon. Během mé pracovní doby se setkávám s různými trendy a pochopitelně – některé mne nezajímají a u jiných se ptám, proč už tu nebyli dříve. Já osobně zastávám názor – šetrnost. Mám dny, kdy nejezdím autem, nemusím každý rok létat letadlem, Vánoce slavím v malém. A čím jsem starší, tím mín věcí potřebuji.

 

 

A jak dál? Kupředu, v pohodě a šetrně. Naše obec na noc vypíná osvětlení. V okolí dálnic věhlasné firmy zhasínají také a přesto víme, které to jsou. Že skvostná vánoční show u domu není zárukou zimy plné sněhu jsme už také pochopili.

 

 

Znáte ten citát: Poslední zhasne světlo? To bude to světlo svítít věčně, protože na světě není „posledního člověka“.

Kdy jste naposledy v záři svíček ve společnosti své lásky, přátel a nebo jen sami užívali krásný večer? Kdy jste naposledy večer, opravdu unaveni nechali vše plavat a v temnotě zavřeli oči a spali? Je na to opravdu třeba elektriky a světla?

Tak zhasněte svět – pro Schwyberg, pro Vepřúv vrch.

 

…PROTOŽE VY DĚLÁTE SVĚT HEZČÍM UŽ JEN TÍM, ŽE JSTE…

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Sdílet příspěvek

Vandrování Alpiglemähre a Widdersgrind

« Předchozí příběh

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..