Konečně nastal čas – letiště, pláž, písek, sopky, slunce, vítr. Letecká společnost Edelweiss mne naprosto pohodlně za čtyři hodiny přenese na ostrov Tenerife. 
Svou organizací jsem si přes internet zařídila nájem vanu, Michael pro mne vyzvedne na letišti. 
Nabírám síly, od zítřka začínám s výlety. Noc přespím na úpatí sopky Montana Roja, večer se procházím po pláži Playa Tejita. Sopka je velmi oblíbeným místem sportovců, už jich pár kolem pobíhá. I já vyrážím s prvními slunečními paprsky, slunce už vykukuje a hřeje na celý svět, vítr ale bičuje do obličeje. Výstup se vyplatil, spokojeně se rozhlížím. Moje cynické Já spokojeně přede – to je náš domov na téměř tři týdny. I já jsem ráda, slézám dolů, kde navštívím prázdnou pláž Tejita a nechám ten den jen tak plynout. 
V El Medano si dopřeji snídani v Kafeterii Migas. Obyvatelům začíná jejich běžný den – uklízí pláž, otevírají obchůdky, povídají si. 
Vyrážím plnou parou směrem prázdniny – spontánně navštívím Playa Grande s majákem Faro de Abona – s neuvěřitelně rozbouřeným mořem. Vítr je tak silný, že stěží držím kameru. Tato část ostrova je známá velkými vlnami a je oblíbeným místem surferů. Pozdní odpoledne si dopřeju salát s hezkým výhledem. Na chvíli zůstane vítr venku. 
Plíží se noc – mne čeká večerní shooting na Playa Abrica – lesbický pár v očekávání se nechá zvěčnit fotografkou. Dne 03.07.2005 bylo zlegalizovány páry stejného pohlaví – tehdy bylo Španělsko třetí zemí světa, která zvážila tento krok. Tolik na začátek dějin země. Pro dnešek tedy patří pláž zamilovaným. Ale noc zde strávím úplně sama. Slunce vstává až o půl osmé, vše připraveno, můžeme točit.
Další dobrodružství už čeká – Malpais de Guimar. Procházka vede chráněnou krajinou po malebném pobřeží kolem sopky Montana Grande. Potkám hrstku lidiček, jinak nikoho. Nakonec jsem zde sama, tak se mohu věnovat své práci. S dronou lze vidět přírodu z jiného úhlu, zároveň ubíhá čas. Sluníčko už pálí, k obědu se zastavím v místní restauraci a jsem spokojená. Obklopena Španěli se odměním za své úkoly. 
Třetí den se zastavím v Candelaria. Je třeba aklimatizace, musím si odpočinout – tradičně s malou snídaní, bez techniky, na pláži jen s několika místními ženami nahoře bez, spokojeně odpočívajících. Vítr se utišil, začíná být horko. 
A zase jedu dál – můj plán mne zaveze do Santa Cruz de Teneriffe. Chci navštívit město – to patří s Las Palmas de Gran Canaria k hlavním městům Kanárských ostrovů. Hned zkraje stojí stavba Auditorium, které bylo slavnostně otevřeno v roce 2003 a jehož výstavba stála 72 milionů. Jedná se o vyjímečný objekt na pořádání kongresů u koncertů. Mne se líbí portréty na kamenech u moře – zobrazují známé umělce. 
Město se probouzí, navštívím městský trh Mercado de Nuestra Senora de Africa. Od koření přes ovoce a zeleninu až po čerstvé ryby. Navštívila jsem spoustu takových trhů a spojuje je jedno – starý zákon obchodu a smlouvání. 
Po obědě přichází kultura – přírodovědecké a historické Muzeum. Díky audioprogramu v němčině poodhalím kousek dějin Kanárských ostrovů. Některé exponáty jsou úžasné – sbírka motýlů a nebo Mumie Guanches – Guančové patří k původním obyvatelům ostrova a dnes již jako národ neexistují. Nejstarší nálezy pocházejí až z 10. století př.n.l. Mumie jsou naprosto autentické a velmi mne udivuje, jak jsou zachovalé. 
Příští den zránka opouštím město a vítá mne nejznámější ostrov pláž Teneriffa – Playa de Las Teresitas. Původně se zde rozprostírala černá pláž vulkanického původu. K dnešní podobě jí dopomohl v roce 1973 nášup tun písku ze Sahary. Dnes si ostrov usmyslel, se mi ukázat zamračeně a s poryvy větru. Procházím se po celé délce pláže a pozoruji ten všední den – fotoshooting modelek na prádlo, běžce, jogíny.
Další výlet mne zavede k El Semaforo de Igueste. Příkrý výstup s krásným výhledem. Strávím tu nějaký čas, jedná se o vysloužilou, námořní signální stanici, která sloužila v letech 1895-1971.
Spokojená stoupám dál. Má zvědavost chce jít směrem Play de Antequera. Ta leží o notný kus dál, lze ji krásně vidět celou cestu, dokonce i tu cestu k ní. Já ale nemohu nalézt cestu dolů a asi po hodině hledání beru poslední možnost. Ta končí parádním desástrem – pod sebou vidím vesnici, ale sestup byla hotová katastrofa. Plná kaktusových ostnů a poraněná na koleně jsem se zase poučila. Poškrábaná s bodláky přesto dojdu zpět do Igueste. Noc strávím na parkovišti Playa Las Teresitas na druhý pokus – první parkoviště byla jedna velká diskotéka, odtud začínají nastávající problémy, proč zde v budoucnu bude zakázáno kempovat. 
Můj plán mne vede do Benijo. Už jen cesta sem je radost z jízdy úzkými silnicemi. Putování mne vede po cestě podél moře do El Draquillo, odtud strmě na kopec. Cesta je místy až strašidelná – lesem, skalami, přesto viditelnou stezkou.
Chci dojít až k majáku – ale je už pozdě odpoledne – zůstane mi tak výhled na širý Atlantický oceán a dlouhá cesta zpět. Večer natáčím rozbouřené moře opět v Benijo, tu černou pláž a tu sílu přírody. Benijo a jeho pohádkové okolí jde spát. 
Ten včerejší výhled mi nedá spát. Je tu ještě jedna možnost – vrátit se do vesničky Chamorga, vzdálené 23 km a přes hodinu autem a vyjít odtud. Cesta je opět jen pro fajnšmekry klikatými cestami ve stínu stromů.
Dolů to půjde rychle soutěskou – do rybářské vesničky Roque Bermejo – dopřeji si v malém baru pití. Byla vystavěna v roce 1934, dle úřadů zde oficiálně nikdo není nahlášen, přesto zde hrstka domácích je. Ten klid, co tu mají!!!
Opodál nad tou krásou trůní můj vysněný maják Faro de Anaga. Stoupám a okouzluje mne ta strohá, nádherná krajina. Původně jsem se chtěla vrátit stejnou cestou zpět, ale výstup mne tudy neláká a tak se vydám včerejším okruhem. 
Západ slunce se blíží, ještě chci stihnout Punta del Hidalgo. Maják trochu jiného rázu a další den je za námi. Večer budu usínat jako nejšťastnější človka na světě – není mi líto ani jedné sekundy, kterou jsem obětovala na tento výlet k majáku Faro de Anaga.
Už stačí skály a moře, moje koleno si chce odpočinout – příští výlet se jmenuje Puerto St. Cruz a známý Loro Park. V podstatě jde vše dobře, Zoo je velmi pěkně uspořádaná, zabývá se chovem různých druhů medůz, ochranou ohrožených druhů ptáků. Přesto jsem zde měla své problémy. Bohužel jsem zapomněla nabít baterku do fotoaparátu. Tudíž jsem musela zpět na parkoviště. Dámy u vchodu napadlo, jestli mám vůbec povolení fotit. To jsem se ptala již před vstupem a ANO. Takže podepisovat prohlášení. Zatímco si mezitím návštěvníci parádně natáčeli telefony, opisovala jsem data z mého cestovního pasu, ten chtěli totiž taky. Až jsem směla dál, docházely baterky už i v mobilu. Návštěvu jsem absolvovala dál bez techniky. Ale! Objevila se další zaměstnankyně, aby mne zkontrolovala, jestli mám povolení k focení. Když kamera nejde? To nevadí, my se musíme držet předpisů. Cynické Já se už ptá, jestli jsou zde také ty zvířata udržovány dle předpisů a vše je tak super, jak vypadá. 
Musím se uklidnit výletem po Puerto. Hned ráno příští den mířím do Botanické zahrady. Dopřeji si meditativní procházku zeleným parkem. Opět mne vítá španělská pohostinnost, focení není problém, téměř nikdo zde nefotil. Zelená uklidňuje, cynické mi promlouvá do duše, jsme profíci, nekazme si den! K vidění je na 100 různých druhů palem a stromů. A je to jedno, kterým směrem se vydáte, objevíte vždy něco nového. 
Poledne strávím v rušnosti města – tady se mi líbí nejvíc. Pobíhají zde turisté, ale město má své kouzlo s těmi všemi uličkami a obchůdky.
Po krátké přestávce mířím dál do asi o třícet kilometrů vzdáleného El Drago. Centrem mého zájmu je Butterflyhouse – Motýlí dům. Nic velkého, v roztomilém zákoutí se lze nádherně vyžít s fotoaparátem a motýlci úžasně spolupracují. 
Hned vedle se rozprostírá malý park s tisíciletým stromem Drago Millenial a procházkou s jeskyní, jak dříve Guančové žili.
Počasí nic moc, je zataženo. Na poslední chvíli stíhám poslední ústřižky dnešního dne u majáku Faro Punta del Teno. Nocí bude řádit silný vítr. 
Odtud vyjíždím v opravdovém slova smyslu k vrcholu celého ostrova – Nationale Parco El Teide. Cesta vede uprostřed sopečné krajiny. Projdu se po sopce Montana Samara 1936 m a Montana de Botija 2122 m. Táhne mne to ale dál přes Cuevas Negras. Ta krajina je prostě nádherná. 
V parku strávím dobré tři dny – vylezu na Montana Rajada 2419 m. Nad touto celou krásou trůní nejvyšší hora Španělska – Pico El Teide 3715 m. Naposled byl aktivní 18.11.1909. Teď si v klidu odpočívá. Nasávám večerní atmosféru. I když je slunečno, fouká silný vítr, jindy ne a je teplo. Noci jsou ale velmi chladné, to pocítím přes noc v autě. 
Poslední den v parku vylezu na sopku Montana Blanca 2748 m, dokonce jsem tu chvíli sama. Poté přichází skupina z Irska a oprášenou angličtinou se dovídám, že svými výkony podporují cystickou fybrózu. Moje baterky v droně jsou už téměř vyčerpané, ale obětuji ten čas a jsem ráda, že jsem potkala tak sympatické lidi. Výstup na horu jsem vynechala – je potřeba povolení, to nemám a tím to končí. 
Opouštím park a po krátké zastávce ve Vilaflor, nejvýše položené vesničce, se ocitám opět u moře – v Las Galletas. Je neděle, svatý klid, jen obyvatelé města, je čas si odpočinout. Zaparkovala jsem na parkovišti, kde kempují i Španělé. Možná jsou to stálí návštěvníci. Stojím bokem a příští den nalézám misky s vodou a krmením. Hned je mi jasné, že kočky, které se tu potulují, jsou opuštěné zvířata. Přesně tak, hodná paní je přichází krmit. Jen jedna kočka se nechá pohladit, ostatní již nechtějí. Tak jako tehdy v Dubai https://bit.ly/3ilAXFj, prostě ztratily víru v člověka. No jo, ani se jim nedivím. I mne si prohlíží, ale je z povzdálí, jako návštěvníka. 
Je pondělí a v plánu mám Los Gigantes, kde se na lodi vydáme po stopách delfínů a velryb. Máme štěstí – jsou zde. Jedná se o Kulohlavce. Mezi ostrovy Teneriffa a ostrovem Gomera se nachází velké chráněné území a delfíni a velryby zde žijí ve svých podmínkách. V nabídce je rovněž koupání u pobřeží Masca soutěsky. Známou vesničku Masca lze od jisté doby navštívit pouze s povolením. Je spousta hezkých míst, která zde lze navštívit, proto Masca také vynechám. 
Příjemná atmosféra na lodi je u konce a mne ted’ čeká tak jako každého turistu Costa Adeje se spoustou restaurací, barů, kafeterií, hudby a krásných západů slunce. 
Čekají mne další aktivity – malé Zoo s opičkami Monkey Zoo s různými drobnějšími druhy opiček. Fotili jste někdy už opice? To nejde, to prostě nejde. Ony neposedí! Neposedí! Některé lze i krmit krmivem zakoupeným u pokladny. Jisté druhy jsou krásné – pro mne především ty z Amazonie. Už se bude zavírat, příjemný ošetřovatel mne vybídne a malá opička mi vyleze na rameno. Je tak lehká a její tlapičky tak jemňoučké!
Moje prázdniny se blíží ke konci. Poslední zastávku strávím pohodlně na Playa de Diego Hernandez, pláži známé pro své obyvatele – lidi, kteří vystoupili z kol systému. I tak se dá žít. Poslední západ slunce jako z pohádky, je čas rozloučit se. Naprosto v klidu tu na pokraji silnice přespím, musím umýt auto, poobědvat s Michaelem.
Promluvíme si o tom, co šlo špatně. Věčným a na Teneriffa velkým problémem jsou záchody. Někde žádné ani nebyly nebo byly zavřené. Spousta stezek kolem El Teide bylo v opravě a zavřených. Od počátku jsem ležela geograficky špatně asi o 80 km dál na letišti Sever. Tak jsem musela posunout plán. Celou dobu jsem u sebe měla veškeré vybavení – fotoaparát i dronu. Někdy jen pro pár sekund a jednu fotku. Třetí noc jsem nemohla vyklapnout v autě postel, podařilo se mi to až v 01:30 v noci. 
A pochopitelně šla také spousta věcí jak po másle:
Letecká společnost Edelweiss přes internet, vše naprosto jednoduše a bez problémů
Ostrov téměř bez turistů – květen a červen patří mezi nejlepší měsíce
Auto The Beach – i přes svůj věk 20 let byl perfektní pro cestování po ostrově, rovněž rezervace přes internet.
Španělé jsou velmi příjemní hostitelé, pokrmy jednoduché
Atmosféra v barech a restauracích pohodová, hudba v pozadí sympatická.
Po celou dobu jsem směla v klidu a bez obav kempovat
Ještě poslední obejmutí s Michaelem a Check-in jako poslední. I ta dáma na přepážce byla naprosto příjemná a oslovila mne mým jménem, jak slyšela z vyprávění, jak moc se mi tu líbilo.
Kvůli poryvům větru odlétáme se zpožděním. Jako tradičně mi po tvářičkách potečou slzy vděčnosti. Hlavou mi běží ty fantastické momenty a ty, které nelze zachytit fotoaparátem a přesto mi zůstanou zaryté hluboko v srdci:
Ta letuška při odletu z Curychu, která se se zavřenýma očima možná modlila za náš let
Ta skupina slovenských turistů na stezce El Semaforo, která ve věku 50-70 let putovala ostrovem.
Ti rangeři v Národním parku El Teide, kteří se mě pří nástupu do práce ptali, jestli mi byla v noci zima.
Ti tělesně postižení z Restaurace 7 Canades v Národním parku, kteří si udělali výlet, smáli se a povídali si.
Skupina hluchoněmých v Mc Donald v Adeje, která si parádně objednala vše z Fast foodu a užívala si příjemný večer, hranolky a tak.
Ty dva o hodně, hodně starší francouzské manželské páry, které naprosto bravurně majstrovali ty dlouhé výlety. Na Teneriffa byla spousta párů, ale tyto dva páry, ty spolu neputovali. Ty už mají za sebou dlouhou, společnou cestu životem a je jedno, jak moc strmá již byla. To cítíte s jistotou tam, kde končí srdce a začíná nekonečná moudrost lidské duše.
Ten švýcarský o hodně starší pár než já na letu do Curychu, který se při přistání držel celou dobu za ruku…
I takové jsou prázdniny, život, všední den…
Naprosto odpočinkové, poklidné, jednoduché prázdniny na ostrově jsou za mnou, muchas Gracias Teneriffa!
