Čas prázdnin je tu, pro mne v opravdovém slova smyslu, neboť mé studium na dispečera transportu skončilo, na dobu neurčitou odložené zkoušky mám úspěšně za sebou. Musela jsem studiu podřídit část života a mému cynickému Já jsem slíbila, že až to všechno bude za námi, hezky se odměníme. Moje cynické Já si přeje kino a pohádky. Pohled z okna na protilehlé Alpy a slunné počasí jsou nejlepšími předpoklady pro splnění přání. Sbalím ruksak a hubaté, cynické a vyrážím.
Dnes je na programu výšlap na vrcholy Alpiglemähre a Widdersgrind. Obě hory se nachází na území kantonu Bern. Je už pozdní odpoledne, horko. Zaparkuji auto a vydávám se na pouť. Nejjednodušší část cesty vede kolem potůčku, ráda poslouchám tančení vln. Příroda prezentuje svou krásu, užívám si těch barev, cvrdlikání a salaš Zehndersvorsass, pod taktovkou rodiny Aeby má dnes spoustu hostů.
Na stolování ale dnes nemám čas, jdu dál a později budu stoupat ještě výš. A najednou se ocitám v úplně jiném světe. Světě klidu, mimo civilizaci, ve vlastním světě.
Jako vždy a jak se sluší na toto roční období, mne pozorují zvědavé pohledy jaloviček. Stoupám k maštali a jak se z nástěnky dozvídám, je zde nakvartýrováno 28 kusů dobytka. Stoupám dál a potkám dvě postarší paní a jak se dovídám, byly na návštěvě v nedaleké salaši Seeberg. Úsměvné nashledanou a já stoupám dál – k salaši Grenchen. Mladý pár se tu stará o hospodářství. Musím se usmívat, neboť každý hospodář má svá zvířata, která si s sebou bere do hor. Celá zoologická zahrada na mne mává – králíci, kozy, telátka, pes…
A některé věci se nemění – už od své první návštěvy tu visí zvony, tak tiše a přesto viditelně. Hospodářka právě volá „domů”, ale stádu se nechce, to chce zůstat na výběhu. Na pomoc přichází hospodář se psem. A na mne čeká další stoupání.
Výstup je velmi strmý, některá místa jsou promočená, potůček si hledá svou vlasní cestu. Ze zkušenosti už vím, že je toto místo málo navštěvováno a i když je sobota, vidím na štítu hory Widdersgrind jednu osobu a druhá schází se psem. Papírový kapesník leží na zemi, severu ho. Ten bude také jediným odpadkem za celý den. To se může stát, třeba někomu vypadl z batůžku. Ještě pohled k salaši Grenchen, malý domeček uprostřed krásy hory plné pohádek.
Stoupám dále k nebi. Už vidím střechu salaše na soutěsce Grenchengalm. Ale jedna věc mne udivuje – z komína stoupá dým. To jsem u svých předešlých výstupů nezažila. Moje cynické Já se těší – to tu někdo musí být!
Skoro se dotýkám nebe a ocitám se na 1886 m.n.m soutěsky Grenchengalm. Čeká na mne už tak známá překrásná kulisa krajiny Alp. Rozhlédnu se od údolí až po tu špičatou horu na konci – vzpomínáte na mou reportáž Stockhorn? http://bit.ly/2Z8Bmnq . Jak se pyšně vyjímá. Napravo trůní Widdersgrind – tam se vydám později.
Obyvatelé salaše se hlásí ke slovu. Mám zase štěstí, protože jak se ze žvatlání s pánem dovídám, před mnoha lety také hospodařil na dolní salaši Grenchen a měl tam koně. Ano, to je pravda. Vyptávám se, jestli se teď stará o jalovičky tady na soutěsce. Ne ne, je tu jen na výletě se ženou a tráví zde víkend. Jalůvky kontroluje hospodář ze salaše Grenchen.
Malá přestávka je za mnou a já opět stoupám. Musím jít kolem stáda a pak ještě podlézt dráty ohrady. Nahoru nevede cesta, orientuji se některými body. Malý kříž na 2096 m.n.m mne vítá. Zhluboka se nadechnu. Výšlap se vyplatil, severák cuchá mé vlásky. Poklekám do trávy. Každá hora má svůj osud, každý vrchol svůj příběh. I Alpiglemähre. V roce 1976 zde ztratil při tůře na lyžích mladý otec svůj život v lavině. Zůstala po něm žena se čtyřmi dětmi. Rodina dnes žije v sousední obci Schmitten. Malý kříž a zápisníček připomínají tuto tragédii.
Překrásný výhled, který se snažím zachytit fotoaparátem. Zůstanu ještě chvíli a užívám si rozhled na všechny strany. Posadím se do trávy, ještě povinný zápis do deníčku. Poslední záznam je napsán víc než měsíc zpět, je to tak v pořádku. Jako vždy poděkuji za pohostinnost hory plné pohádek. Odpočívej v pokoji, Alpiglemähre, odpočívej v pokoji.
Sestoupím dolů do soutěsky Grenchengalm a mašíruju nahoru směrem Widdersgrind. Rychle mi to ubíhá, těším se, sluníčko se přiklání k horizontu. Cesta je strmá, ale jednoduchá, dobře označená. Po čtyřiceti minutách stojím nahoře.
Hora plná pohádek se chystá do postýlky. Sluníčko pospíchá za horizont a brzy skončí den. A na druhé straně polokoule začne ráno.
Od roku 2016 se zde tyčí kříž z lebkou berana – odtud název Widdersgrind – Beranova palice. Znamení na 2104 m.n.m – v pozadí se vyjímají do výšky známé pohoří Eiger, Mönch a Jungfrau. Vidím také jezero Neuenburgersee a kanton Fribourg. Ještě obligátní selfíčko s horou. Sluníčko zapadá, opona se uzavírá, dnešní představení je u konce.
Na čele lampu, jdu stejnou cestou zase dolů. Moje hubaté, cynické Já má radost – dobrodružství pokračuje. Jsou tu kytinky, noční živočichové vylézají. Na pěšině zavadím o žabáka a moje cynické Já se mne už vyptává: Polůbíme ho? Uuh ne, nemusíme polůbat všechny žabáky! A ne všichni žabáci ve Švýcarsku jsou princové! A někteří princové jsou horší než ti žabáci! Tak jo, honem teď domů! Když usedám do auta, kometa Neowise září na noční obloze.
Kolem půlnoci přijíždím domů. Dobrých šest hodin a 13 kilometrů v nohách v Alpách. To byla dnes zase hezká pohádka! Moje cynické Já už spí. To je dobře. Když něco slíbíte dětem a taky to správně zorganizujete, o to líp pak spí. Tak jako moje hubaté, cynické Já. Uklidím do odpadu kapesník a půjdu taky spát. Dnes jsme vám směli vyprávět další z pohádek hor. Je jich ještě spousta těch pohádek. Hledejte je také…Nezanechejte žádné stopy, važte si krásy přírody. Motivaci máte, dobrou noc, zase příště, už se těším…
