Dlouhé večery, práce na počítači, třídění fotografií. Zatímco venku vládne nečas a kapky deště padají na okno, v teple domečku se posouvám v čase. Jedno kliknutí a obrazovka mne přenáší na druhý konec světa. Cítím najednou teplo pláže, vítr ve vlasech a sen, který se mi splnil. Jaký je Nový Zéland, co mi dal, čím mne udivil?
Severní ostrov Nového Zélandu. Možná se ptáte, proč šest týdnů na jeden ostrov? Protože na svých cestách hledám zážitky originální a jedinečné. A v každé zemi a kultuře tohoto světa je najdete. Nový Zéland mne nadchl svou panenskou přírodou – stojíte na pláži a za zády se tyčí vulkány. A šest týdnů je na jeden ostrov prostě málo, vidět nelze vše.
Co od cestování vyžaduji a dle toho vybírám destinace, jak jednoduše a nenápadně procestovat danou zemi. Nový Zéland je pro takové cestování jako stvořený, pokud ovšem zvládnete jízdu v levém jízdním pruhu. Vypadá to pohodově, ale rozhodně to tak není a jen, co se vrátíte do Evropy, budete ještě dlouho přemýšlet, jestli jedete správně. Hned z kraje je dobré vědět pár informací a dodržovat je. Je to konec světa, vládne zde přísná karanténa a bezstarostně projdete u celní kontroly, když nevezete žádné jídlo a vše vydezinfikujete. A ještě jedna dobrá rada: Přes veškeré moderní vybavení nelze vědět a předvídat vše. Proto rozumně natankovat předem.
Hned po pár dnech jsem navštívila les s největšími stromy planety. Při vstupu si všichni musí vyčistit boty. Kořeny stromů trpí a pomalu odumírají. Moje slavné cynické Já se hned cítí jako doma. Chodíte doma v botech? Ne? Chcete čisto? Pochopitelně. Tak proč se tak nechovat k přírodě, že? S touto metodou se zde setkáte často, já jsem vždy vše dodržela – pro přírodu.
Možná se ptáte, jaké to je, když se sama žena vydá na takové cesty, jak vypadá její den? Cestuji již odmala, Nový Zéland patří k jedním z mých nejdelších prázdninových projektů. Při mých cestách ale vždy a stále platí jedno pravidlo: Chovat se slušně, nenápadně ( to se mi s kamerou moc nedaří ) a hlavně v souladu s přírodou. Pochopitelně patří k cestování i spousta organizačních záležitostí jako pojištění, kreditní karty, mezinárodní řidičský průkaz atd. Hovořím plynule německy, švýcarsky, francouzsky, pochopitelně moravsky a rozumím slovensky a rukama nohama anglicky. Asi si říkáte, ta toho má!!! A já vám řeknu, tak a tak. Co myslíte, že je nejtěžší na takových cestách? Je to ve všech zemích to samé, co myslíte, že to je? Je to voda. Prostá obyčejná voda. Ruku na srdce, mysleli jste na vodu? Voda se dá koupit, zatím ještě, také ji koupím, ale pak se snažím zásoby doplňovat. Jenže ne všude je voda k dostání. Nový Zéland trpěl obrovským suchem. Některé pláže mají tanky, ale když se tank vypotřebuje? Není voda. Na cestách potřebuji denně 8-10 litrů. Je to paradox stát každý den na pláži Pacifického oceánu a přesto nemít vodu.
Na svých poznávacích cestách konzumuji výrobky dané země. Chci poznat různé druhy zeleniny a ovoce, ráda si zamlsám. Nový Zéland je v podstatě samostatná nezávislá zem – vyprodukují si vše vlastně sami. Přesto módní vlna Fast Food zachvátila i tento kout světa a k mému poměrně velkému šoku už ráno v devět hodin jí místní děti plnou pusou hranolky. Já osobně zkouším různé zemědělské produkty, i zde jsem se poučila jednu věc – sítě velkoprodejců, které jsou otevřeny do 21:00 nepotkáte všude. Každopádně se vyplatí navštívit hospodáře, kteří prodávají vlastní úrodu, trochu s nimi pohovořit a pochopit jejich všední den. Hlad je nejlepší kuchař a naše evropská zvyklost, chodit na nákupy na benzínku až do pozdních hodin, se vám může na Novém Zélandu vymstít. Můj starý, velmi osvědčený zvyk a sice zapisovat si vše na nákup na papír se zde opravdu vyplatil. Nákupní lístky některých místních žen byli dlouhé, jejich cesta do města mohla trvat i několik hodin. A kde pak budete piknikovat, to záleží už zas jen na vás.
Kde se pohybují lidé, tam bude určitě odpad. I tady na konci světa je boj proti odpadu stejně velký jako u nás. V kampinzích se nachází odpadkové kontejnery. Jak s nimi bude naloženo nemohu říct. I já se držím pravidel a poctivě vyhazuji dle instrukcí. Na mnoha velmi odlehlých místech vyzývají nápisy zanechat místo čisté. A nebo ještě přesněji: Zanechete jen své otisky nohou a odpad si vezměte domů.
Odlehlá místa. Přesně to vlastně na svých cestách vyhledávám a Nový Zéland je na to jako stvořený. Jednou úplně sama, jindy s mnoha lidmi, onehdy v divočině a nebo v DOC. DOC – Departement of Conservation. Kempinky, které se velmi často nachází v chráněných oblastech. DOC nabízí velké množství takových míst a stojí opravdu za to. Tenká, doprovodná brožurka se všemi lokacemi a popisem najdete ve všech kempech. Cena za noc a osobu je 9-13 NZD za obytné autko a to je opravdu přijatelné.
Jedno z takových míst, které mne velmi zaujalo, byl kemp DOC Coromandel. Už jen se tam dostat je dobrodružství samo o sobě – 30 kilometrů a tři hodiny jízdy. Ale stálo to za to. Přijíždím až pozdě odpoledne a v plánu byla pouze jedna noc. Nakonec z toho budou noci tři. Exkluzivní místo přímo u moře – večerním, snídám a pracuji přímo u moře. In DOC jsou často i místa vyzývající k procházkám, narazíte vždy na něco nového. Ranger – tady to je Fred, jsou obyčejní a přátelští. Už brzy se stanete součástí kempinkové rodiny. Na vaření můžete využít jednoduše zařízenou kuchyň a tak i záchod a sprchu.
Dalším příkladem je DOC Matata. Ten mi “ vběhl “ do cesty a protože je už hodně pozdě navečer a je téměř obsazeno, nazítří je plno, smím zůstat jednu noc. Řada u sprch je nekonečná a tak se jdu projít na pláž. O to líp se mi bude v noci spát.
Další hezký příklad je DOC Wertworth. Oproti ostatním kempům se nachází ve vnitrozemí přímo u řeky. Už hned zrána vyšlapuji na tůru do útrob lesa k 300 metrům vysokému vodopádu. Ten klid a zelená barva nádherně uklidňují.
Samozřejmě existuje i velký výběr soukromých kempů. Můj první kemp na Novém Zélandu byl pro mne zároveň největší šok – Ahipara Beach, vstupní brána na 90 Miles Beach, téměř sto kilometrů nádherných pláží.
Dva záchodky pro všechny, dvě sprchy, jinak nic. Za celých 30 NZD za noc a za osobu. Musím se vám přiznat, byl to pro mne šok. Musela jsem zůstat dvě noci, protože od mého příletu uběhl týden a dostihla mne velká únava. Pochopitelně se naskytli i lepší podmínky jako např. v Porangahau Beach, kde jsem byla sama a nebo ve Waitara Beach. Ve volné přírodě smíte přenocovat také, na soukromých pozemcích a jiných místech jako Coromandel je to přísně zakázáno.
Ptáte se mne, jestli je Nový Zéland opravdu tak čistý? Musím vám říct, že ANO. Na 90 Miles Beach jsem za celou dobu nalezla pouze čtyři kousky odpadu – může se stát, že někdo něco zapomněl, že to odnesl vítr. První cigaretový vajgl na zemi jsem zahlédla až ve Wellingtonu. V těch obrovských lesích a za takového suchého léta by zde měla odhozená cigareta nedozírné následky. Kolik stojí krabička cigaret? Šílených 21.80 NZD. Přesto bojuje Nový Zéland s následky masového turismu a odpadem.
Jiný kraj, jiný mrav. Co u nás a nebo ve Švýcarsku platí jako přísně chráněné, může být na Novém Zélandě pravým opakem a být za predátory. Některé momenty byli zarážející, pasti s jedem najdete na spoustě míst, některým se dostalo pomoci, některým bohužel ne.
Každá zem má svou kulturu. Nový Zéland je obohacen kulturou Maorů a Kiwi. Každopádně se vyplatí navštívit některá muzea a posunout se nostalgicky o pár let zpět. Některé věci si pamatuji i já ze svého dětství a moje slavné cynické Já jen tiše šeptá: Svými roky si můžeš s muzeem už tykat!
Na svých cestách zdůrazňuji autentičnost mých fotografií – objekty mého zájmu nemusí mít vždy stejný názor. Ptáci na plážích v dešti se divili, co přesně tam nacvičuji. Jindy plně zaujatá focením skončím v bahně. Moje slavné cynické Já si se zvířátky rozumí a volá omluvně: Ahoj, my přicházíme z Evropy! Odměnou jsou mi tázavé oči a tiché Pro Kristovy rány!
A pak se pomalu, neodvratně blíží den, kdy se musíte rozloučit. Šest týdnů prázdnin končí. Čeká na mne návrat do Evropy a již v Singapuru v šílenosti dnešní moderní společnosti a Svatého Valentýna myslím na ty nádherné momenty, které mám tak hluboko zaryty v srdci. Ty střípky krásy, ty momenty, kdy jste outsider a přesto středem pozornosti, ty večeře v trávě s vrabčákama, čekání na vlny a skákání do oceánu, ty zvědavé kukadélka, ta pohostinnost. Ti lidé, kteří mi pomohli, poradili, popovídali.
Znáte slogany: Nový Zéland je ráj na konci světa? Ne, není, ráj neexistuje. Je to zázrak v nekonečnosti Pacifického oceánu a je na nás lidech takovou nádheru chránit a vážit si jí. Jestli mají Zélandani taky starosti? Bezpochybně – prázdné obchody ve městech, ochrana přírody a život visící na vlásku. Koloběh, který svým způsobem známe všichni.
Asi se ptáte, proč mi to tak dlouho trvalo, napsat tuto reportáž. Víte, takové cesty nejsou jen cesty po tomto světě, ale také cesty do útrob mého Já. Jestli jsem zažila i těžké chvíle? Ano. Počasí bylo někdy hodně náročné.
Když jsem navštívila Bethells Beach – Te Henga pláž, velice foukalo a bylo zima. Byla jsem unavená, padl na mne splín a trudomyslnost. Přiletěl ke mně racek. Hello, jak se máš? Nic moc, není mi nejlíp. Když jsem se na něj podívala víc, zjistila jsem, že mu chybí nožička. A přesto tam stál, bičoval nás vítr, díval se na mne a říkal: Všechno dobře dopadne, věř mi, všechno dobře dopadne. Obrázek a motivace ze kterých ještě dnes čerpám energii.
Já doufám, že se vám má cesta líbila, takový malý pohled do všedního dne někde v nikde. Mé řádky jsou věnovány všem, kteří hledají motivaci, těm, kteří pociťují nostalgii a hlavně jsou věnovány těm lidem, kteří už z jakéhokoli důvodu cestovat nemohou. A já věřím, že mne tam můj život zase zavane.
