Nový Zéland 13. část It’s time to say goodbye…
Blíží se den mého odjezdu a tak chci využít poslední týden loudáním po plážích. Zastavuji u White Cliffs a čeká mne procházka po černé pláži s bílými útesy. Že i zde je třeba dodržovat pravidla dokazuje i tato jalovička. Klidná procházka, chvíle odpočinku, natankovat sluníčko. Po dvou dnech deště přijemná změna.
Navštěvuji i další pláž: Tree Sisters. Krásné formace a v povzdálí se krásně pyšní Mount Tanaraki. Jak mi nadcházející dny ukážou, jsou to poslední fotky z pláže, protože přichází opět vlna špatného počasí a jak se dovídám z místních novin, na souostroví Tonga udeřil cyklon čtvrtého stupně, který dál míří Pacifikem.
Čeká mne sedm dnů deště, svůj čas trávím prací na blogu, nákupem drobných dárečků, odpočinkem. Po cestě se snažím využít ještě každé možnosti, která se naskýtá. Zaběhnu k hospodáři na borůvky a kafe, zrovna tam je, tak mi kafe uvaří on sám. V gumákách a proč ne.
Navštěvuji ještě Kiwi House. Je po dešti a zelená barva má nádech, svěží nádech. A jen tak se projíždím a jen tak se neplánovaně zajedu na Orere Beach. Malý záblesk sluníčka, jen malá rodinka ve vlnách Pacifiku. A vlajka. Novozélandská. Nastal čas roztáhnout křídla.
Je čas odevzdat auto, které tak prima sloužilo, je čas s vděčností v srdci poděkovat za nádherný čas někde tady na konci světa. Za ty překrásné, jedinečné, nezapomenutelné momenty, které mi zůstanou navždy hluboko v srdci. Co mi Nový Zéland ukázal, jaká je opravdová realita, čemu mne poučil, co mi dal a co můžeme ukázat my jemu naším životem, o tom zas příště, tentokrát už z Evropy.
