Uběhli téměř tři měsíce. Skončila škola, rok a půl o sobotách, zbývají poslední dny ke zkouškám. Můj čas bez psaní, za to je učení kombinované procházkami a prací. Nebylo taky o čem psát, zima byla opravdu špatná, nedělo se nic zvláštního. Jen večerní obloha slibuje krásné, nové zítřky.
V březnu si beru dva týdny volna – jeden týden na opakování a jeden na zkoušky. Uprostřed týdne se zavírají hranice, je zákaz vjezdu a výjezdu. Moje cynické Já má strach, že je docestováno. Uklidním ho a hned se vydáváme na cestu. Scházím schody a ocitám se v kuchyni mých domácích. To si vzít nenechám! Ve třech obědváme a vychutnáváme si výborné jídlo, jako vždy zůstane ještě něco na příští den. Přesně tak prima jsou moji domácí!
Týden rychle utíká a chci si odpočinout od učení, vyjíždím k mému milovanému Černému jezeru. Počasí je ospalé, v tuto dobu se ukončuje zimní lyžařská sezóna, teď téměř ani živáčka. Užívám si ten klid, navštívím poutní místo, zapaluji svíčku. Míjí mne pes se svým paníčkem.
Dopřeji si oběd v restauraci Gypsera. Je pátek třináctého, média hlásí to, co každý asi tušil – Švýcarská vláda zakazuje všechny akce nad 100 osob. Moje hubaté, cynické Já má radost, protože jsme se přece jen tak moc dobře neučili, komise naše zkoušky odsouvá na neurčito.
Opatření vlády a účinek médií je znatelný. Chodím málokdy nakupovat v sobotu, ale nestačím se divit. Nezbývá nic jiného než zůstat v klidu. Přichází neděle, v pondělí měly být zkoušky, tak jo, jdu tedy oslavovat, abych podpořila chladnou hlavu. Jak se další den ukáže, oslavovat se dlouhou dobu nebude – obchody, restaurace a bary musí zavřít.
Zbytek prázdnin si chci odpočinout, užívám si snídani, chci vymyslet strategii, především nenakupovat rezervy, nýbrž ještě zužitkovat věci ze spižírny, některé věci pozměnit. A v hloubi duše doufám, že vše dobře dopadne. Žiji jednoduše, dokáži žít s omezeními, které nás čekají. Můj plán potřebuje ale ještě vylepšení a zpřísnění – k tomu je třeba disciplína a vytrvalost – plán, sport, domácnost, studium, práce. Kolotoč, kde nic nesmí přijít zkrátka.
Domácnost a domeček vypolíruji do krásy, to bylo beztak dlouho na listině a patří to k jaru. Protože mě pucování stojí spoustu energie a moje cynické Já mi nepomáhá, žije dle pravidla: Uklízení ještě nikoho nezabilo, ale proč riskovat? Úbytek energie je třeba kompenzovat sportem.
Jedu do vedlejší vesnice Lanthen, která byla po dlouhá léta mým domovem, žila jsem se svým přítelem – hospodářem. Jeho hospodářství je balzám na duši, povídáme si a moje cynické Já žvatlá se zvířátky. Jaro je tady a pro hospodáře den bez konce. Heri má spoustu práce, právě krmí zvířátka v maštali, nastýlá. Stádo krav a jejich telátek je šťastné.
Další den a nové úkoly, které jsou už dlouho na listině. Mám doma dvě balení a peču chleba, který pak zmrazím, jinak to v domácnosti jedné osoby nejde. Užívám si snídani, učení musí také pokračovat a dnes je na řadě sportovní procházka. Dálnice A 12 je klidná, jen kamiony dělají svou práci.
Nebe je modré, letadla nelétají. Příroda se probouzí, mávám hospodáři. Ještě fotka jako důkaz, jak se zachází s kapesníčky – moje hubaté, cynické Já mi šeptá do ucha – a teď si představ jak to musí vypadat u nich doma!
Po dobrém obědě mne čekají nové úkoly. Úklid na terase, je třeba vyvést odpad – oblečení do kontejnerů na další použití, poctivě třídím odpad a vezu ho k místnímu soukromníkovi v naší obci Flamatt. Ve Švýcarsku nejde téměř nic jednodušeji jak uklidit odpad.
Úkoly jsou vzorně vykonány a nastává večer. Chystám si jídlo a někdo zvoní – to může být jen má domácí! No jasně, Heidi mi přináší polívku, koláč a čokoládu. O starost míň na zítra a nádherná odměna za dnešní den.
Příští den ten samý kolotoč – nachystat jídlo, učit se, sport. Hlavou se mi honí stejné myšlenky jako mnohým z vás: Teď mám prázdniny a když se vrátím zpět do firmy, mám ještě práci? Já jezdím kamion, ale jeden z mých největších zákazníků má zavřeno.
Pátek je tu, dnes si dopřeji sportovní volno. Musím jít na nákup a pokouším se své peníze a požadavky tak spravedlivě rozdělit, jak jen to jde. Po téměř půl roce jedu do prodejny La Maison 1794 v Murten. Nabízí excelentní výběr nejen čerstvých produktů, ale i veganských pochoutek a celou škálu výrobků značky Sonnet. V regálech už toho moc nezbývá, přesto nakoupím vše, co je na mé nákupní listině.
Moji další zastávkou je jeden z největších švýcarských nákupních prodejců Coop, zásoby sladkostí pro mužský svět je třeba doplnit. Muži rádi cucají, mají pak cukr v krvi a pracují o to rychleji. Jako žena v mužské doméně musím řešit práci mazaně a své ženské přednosti správně využít.
Je odpoledne a já jsem si slíbila oběd v přírodě. Pár lidí se prochází, slunné počasí láká lidi k procházce. Švýcarská vláda zavádí nová opatření – jen v pěti se smí ven. Svět se zastaví ještě víc a přichází bouře. Blesk a hrom na lepší časy.
Je sobota, lenoším v postýlce, odpoledne doháním ještě jeden sportovní den. Tak jako to v mém životě už chodí, potkávám po delší době známého. Žvatláme, dáme si kafko, potom povečeříme a jak nějaký bandita jedu po půlnoci po tmě domů. Moje slavné, cynické Já má obrovskou radost, že jsme zase něco vyvedli – ale to spontánní je přece to nejhezčí. Byla to po delší době opět osoba z mého okolí, kterou jsem potkala. Pro lidi, kteří žijí sami, je tato situace o to náročnější, protože se vytratil sociální kontakt. V neděli odpočívám a těším se zase do práce.
Nic není jako před dvěma týdny. Jsou zavedena hygienická opatření. Náš nejvyšší šéf nás informuje o dalším průběhu, lidé ve firmě jsou optimističtí. Svět zpomaluje ještě víc, jedeme jen to nejnutnější, je třeba vypomoci, kde se dá.
Také se nestačím divit, jaký pozitivní vliv má celá situace v jiných sférách. Za prací jezdím daleko, tak levně jsem netankovala už dlouhé roky, čekají mne prázdné dálnice.
Plány se teď mění neustále, je pátek po 19:00, bude se stmívat, vyjíždím na naši každodenní pravidelnou linku do Curichu. Po pár kilometrech na dálnici za plotem vidím malé, bílé transparenty s nápisem DANKE a skupinku lidí, jak mávají na obě strany. Mávají jen kamionům, nám šoférům z povolání. Mám z toho obrovskou radost ještě teď.
Co bude dál? Nic, život pádí dál. Jestli máte volno, odpočiňte si, nic neřešte a berte to teď tak, jak to je. Věnujte se sobě, svým partnerům, rodině. Já žiji sama, chodím do práce a taky bych si radši odpočala v náručí silného hřebce. Moje malé, cynické Já se mne ustrašeně ptá: Ale co ti lidé, kteří jsou sami, kteří nikoho nemají? Co když zamáváme my teď? Nikdy nejste sami, je tu ještě moje malé, hubaté, chlupaté, cynické Já a mává vám už přes dva roky. Nemáme ani televizi, ani rádio, docela si umím představit, co tam jede…Už vám ale někdo v poslední době řekl, že právě vy děláte svět hezčím, už jen tím, že jste? Těšte se se mnou na další nové reportáže, které píše sám život. V hlavní roli jste vy, má kamera a moje hubaté, chlupaté, cynické Já… Já vám ukážu svět tak jak ho vidím já a vy mi ukažte svět, ve kterém stojí za to žít.
…VY DĚLÁTE SVĚT HEZČÍM UŽ JEN TÍM, ŽE JSTE…
