Jak už jistě víte, věnuji mé poslední dvě reportáže ohlédnutím za uplynulým rokem. Jaký byl, co mi dal a vzal, co jsem zažila a hlavně – vděčnost. Můj rok 2018 začal naprosto fantasticky – mým snem a tak jsem 01.01.2018 v 10:35 nastupovala do letadla směrem druhý konec světa – severní ostrov Nového Zélandu. A už v Singapuru začlo to, co mě pak doprovází celý rok – zmatky nad zmatky a Absurdistán. Má cestovní kancelář vše bezvadně zorganizovala, jen v Singapuru to nikdo nevěděl.
Po příjezdu na Nový Zéland uhodila silná bouře a nečas mne doprovázel často i během pobytu. A jak se ukázalo, počasí bylo tématem tento rok po celém světě. Přesto byl můj výlet jako vždy úžasný, poučný a nezapomenutelný. Takové cesty vyžadují dobrý cit, intuici, silnou dávku minimalismu a hlavně: Slepou víru, že po tomto světě ještě chodí dobří lidé. Také jsem zde přivítala svůj 40. rok života. Moje cynické Já už mudruje: Do čtyřiceti je to trénink, po čtyřicítce válíme naostro! Já osobně narozeniny neslavím – přidává to vráskám na jejich hloubce, tak proč si ničit pleť a moje slavné cynické Já brouká: Máme vše, co potřebujeme.
A tím začíná série neuvěřitelných fenoménů. Čeká mne poštovní schránka a i když jsem nikomu dopis nenapsala, píše spousta úřadů mně. I Perinbabka na mne nezapomněla. Při pohledu na mé konto mé cynické Já hlásí, že nejsme na listině nejbohatších lidí světa a je čas jít do práce. Hned zrána 1. března hledám cestu k autu, auto, následně cestu do práce a nakonec můj kamion.
Můj pracovní život jde úžasným směrem: Exkluzivní zákazník a vyvažíme exkrementy, lidově řečeno hovna, ty lidské. Plna vděčnosti se ujímám této úlohy a uprostřed těch všem sraček mne napadá, že je čas jít dál: Po sedmi letech obrovských zážitků, nekonečných dnů na cestách, dálnic a nesčetných kilometrů přišel čas říct Dragonovi Sbohem.
Jenže co dál? Ne dál, ale výš. Mé cynické Já velmi rádo sbírá diplomy a po krátkém brouzdání internetem objevuji vyšší odborné vzdělání dispečer transportu. Připadá mi to dobrý nápad jak se posunout ve firmě. Začíná pro mne ale boj s časem, Švýcarský školský systém chce znát hodnotu mých studií z České republiky. Přeložené dokumenty, všechny dosažené diplomy, vysvědčení, Česká ambasáda, potvrzení pravosti dokumentů notářem, bankovní převod. Švýcarský institut vzdělání sídlící v Einsteinově ulici v Bernu mi ale dává dobrou šanci a tak na poslední chvíli dostávám místo ve školní lavici. Honem běžím do Bernu do Růžové zahrady políbit Einsteina. Mé dokumenty jsou teď v rukou odborníků a jejich verdikt padne v únoru 2019.
Těším se v srpnu na začínající studia, kdy vedle pracovního týdne strávím celé soboty vyjma prázdnin s 25-ti lidmi, kteří se také chtějí v kamionové branži posunout dál. Mé soboty jsou až do poloviny března 2020 plně zadány. Ještě před začátkem studia přichází tučný šek na splátku prvního semestru. A s ním i jiný dopis – výpověď od šéfa. Mé cynické Já se mne ptá: A co vlastně ti zaměstnavatelé dnes po nás chcou?
Nepřemýšlím a tak oslavuji Státní svátek Švýcarska jako nezaměstnaný cizinec, ujímám se bodlinek a zároveň si zadávám úlohu – uklidit svět. Když mi to čas povolí, vydám se sbírat odpad. Švýcarsko čisté je, ale jsou bohužel i vyjímky. Přesto mám z mého nápadu radost, dobře to vyplňuje čas a historky jsou neuvěřitelné.
Podzim se přehoupl do prosince a nastal čas Vánočních svátků. Pro mne čas klidu, čas stráveného s přáteli. Ptám se, za co mohu být vděčná, napadá mne spousta úžasných věcí:
V hlavní roli moji domácí. Já jim s láskou říkám Peželínci, protože provozují garáž Peugeot. Asi vám nemusím vysvětlovat jak úžasné to je ráno vylézt z pelíšku a na okně snídaně, návštěva velikonočního Zajdy, odměna za zalévání kytinek, domácí vánočka a Boží hod vánoční u pestré tabule a prostý dáreček, který mi udělal radost – mlýnek na pepř od Peugeot v barvě mého auta a asi nemusím říkat, že pepř už je tam taky.
Jak jistě víte z loňska, chodím k naší hospodářce na vajíčka. Vyberu vajíčka, zaplatím do kasičky a odjíždím, těším se, před námi je víkend. V pondělí telefon, volá mi banka. Má peněženka je u paní hospodářky. Asi si umíte představit ten průser šoféra z povolání vyřizovat všechny dokumenty. Plná vděčnosti přispěju do kasičky na kafe, požvatlám, poděkuju.
Moje banka ( i když žádnou nevlastním ), se stará o všechny mé finanční záležitosti. Ke konci měsíce dám účty do obálky a schránky v bance. Mé umělecké Já tam vždy napíše slovo Danke, neboli Děkuji. Moje slavné cynické Já zas trvrdí, když už z nás moc peněz nemají, tak aspoň to…Asi tak jednou za rok musím do banky něco podepsat, vyřídit, telefonicky mne obeznámí, vše je nachystáno, neztracíme čas.
Tento rok se silně objevily v mém životě ženy. Navštívila mne teta a zažily jsme nádherné léto plné radosti, spokojenosti, koupání, výletů do hory plné pohádek, pohody i akce. I mé ženy, které se starají o mé zdraví – má masérka a terapeutka mi velmi pomáhají. Mé dlouhé cesty kamionem trápí mé třísla a klouby a začala jsem trpět silnými bolestmi. Ty ženy mi opět vrátily bezbolestné a klidné noci. Těším se i nadále výbornému zdraví.
Můj pobyt v hoře plné pohádek byl odměněn pro mne největším vyznamenáním tohoto roku : Reportáž * Když světem zazvoní zvon * se stala nejčtenější reportáží tohoto roku, téměř 800 shlédnutí, těsně doprovázena reportáží z Jaun * Jaun 2018 – když horské léto končí *, 700 shlédnutí a první komentář na mém blogu od slečny Julie.
Mé definitivní rozhodnutí skončit s kamionem mne po 2 měsících zase přešlo, jezdím pravidelnou linku a jen po večerech, sem a tam si vyzkouším i jiné věci. Zůstala mi tak láska k mé práci, čas na studium i na soukromí život a kam má cesta vede dál ještě nevím, ale ani to zas tak přesně vědět nemusím.
Asi se ptáte, co se stalo s rodinou bodlinek. Strávili v útulku asi šest týdnů, přibrali 600 g a já jsem si je pak vyzvedla. S pomocí domácího jsme je vypustili u nás za domem a ponechali je jejich osudu. Zvířátkům pomohu, ale nechci jim měnit život. O sebe se musí postarat už sami.
Tento rok se v mém životě nesl zcela jasně vzděláním. Jelikož píši ve dvou jazycích, hovořím švýcarsky, francouzsky, někdy mi ty slova vypadnou. Také mé školení kolem kamionu, jak hasit nebezpečné látky, co to dokáže udělat, jak zachránit šoféra z hořícího kamionu. Další kurs o pomoci v silničním provozu a soboty trávím s dalšími lidmi ve škole, 1.5 roku dálkového studia, kurs o reklamě v sociálních médiích.
I nadále poctivě třídím odpad, prohloubila jsem svůj minimalistický život, udělala jsem pořádek v domě a darovala věci potřebným. Zažila jsem spoustu nádherných a poučných momentů. Byl to velmi náročný rok, spousta věcí běžela obráceně, hodně se řešili vztahy. Já už ze svého života ale vím, že je to základ pro něco nového a ještě lepšího. Ale to ukáže až čas.
Na co se těšit v roce 2019? Moje cynické Já už radí – Sicílie a Paříž než lehnou popelem. Podíváme se na švýcarské průsmyky, jaký byl Nový Zéland? Mrkněte na různé formy recyclingu, co vše mne naučil kamion, komu věnujeme další den? Zavítáme do ženského i mužského světa. A hlavně se necháme překvapit, co vše nám všední nevšední dny přinesou.
Já vám přeji z celého srdce vše nejlepší v roce 2019. Budu i nadále s kamerou na cestách a ukáži vám svět tak jak ho vidím já a vy mi ukažte svět, ve kterém stojí za to žít. Staňte se součástí mého válečného tažení tímto světem, válečného tažení beze zbraní a násilí. Kde jde jeden člověk dobrým příkladem, přidá se druhý a možná i další. A hned je nás víc. To není o tom něco měnit, to je o tom, začít u sebe. Kde jsou šťastní lidé, je šťastná společnost, šťastný svět. My všichni jsme jeho součástí, každý jsme neodmyslitelným dílečkem, každého je třeba.
…VŽDYŤ VY DĚLÁTE SVĚT HEZČÍM UŽ JEN TÍM, ŽE JSTE…
