69 0

Konečně nastaly moje prázdniny, do České republiky jet nemohu, a tak zabalím svých pět švestek a svoje hubaté cynické Já, pronajmu si pojízdnou útulničku a vydám se na druhou stranu Švýcarska směrem kanton Graubünden. Hned ze začátku musím změnit trasu, protože na některých průsmycích kouzlila Perinbabka, vydávám se tedy směrem Klausenpass. Vločky padají, na 2000 m nastala zima. Užívám si ten drsný horský svět, pár lidiček projíždí.

 

 

Vyjíždím na 1948 m a v místní restauraci si dopřeji teplou dýňovou polívku. Jak se dozvídám proběhla sezóna velmi dobře a končí tento víkend. Silnice tímto průsmykem byla v roce 1900 slavnostně otevřena, cesta přes průsmyk trvala jeden a půl dne s kočárem taženým pěti koňmi. Od roku 1922 začali průsmykem jezdit poštovní auta. Hotel a restaurace z roku 1903, kde právě obědvám, se kvůli množství sněhu posouvá o pár centimetrů a čeká na renovaci. V zimě je průsmyk uzavřen.

 

 

Jen sem a tam někdo projíždí a já jsem unešená krásou horského světa v těchto výškách. Přes sedm let se silnice stavěla a jak rychle je dnes člověk na druhé straně. Užívám si to ticho a zima mě štípe do tváří.

 

 

Pro dnešek stačilo, a můj den končí na odpočívadle Wallensee, kde zaparkuji mezi kamiony a cítím se jako doma.

 

 

Příští ráno posilněna dobrým kafem vyjíždím směrem Julierpass na 2284 m. Tento průsmyk je od 19. století po celý rok otevřen a denně přes něj přejíždí přes 3000 vozidel. Vítr mi čechrá moje vlásky, okolí je naprosto působivé a já se ocitám ve sněhu.

 

 

Sluníčko mne hřeje svými teplými paprsky a v kiosku na průsmyku si na terase dopřeji čaj. Nacházím se v největším Národním parku Švýcarska – Národní Park Ela. V pozadí v závoji mraků trůní 3380 m vysoký hřeben hory Piz Güglia – Piz Julier, známý svými strmými granitovými stěnami. Opět projíždí pár turistů, já mezitím fotografuji malé jezero Lej da las Culuonnas.

 

 

Pokračují směrem dál do Silvaplana. Stromy pomalu mění svou barvu a zasněžené vrcholky hor dokreslují malebnost krajiny. Podél jezera Silvaplanasee a Silsersee jedu až k průsmyku Malojapass na 1812 metrech. O několik kilometrů dál je už hranice s Itálií. Procházím se okolím a rozhodnu se zde zůstat.

 

 

V Silvaplana se zdržím na dvě noci v kempingu. Čerstvě připravená večeře s výhledem na jezero a švýcarské Alpy je zárukou dvou krásných dnů a já se těším do postýlky.

 

 

Hned z rána hlásí teploměr 2° C – v mém autě, protože jsem málo nastavila topení a odteď budou vládnout jiné teploty. Venku nebe bez mráčku a já se rozhodnu dneska pro den bez auta.

 

 

Podél břehu jezera a přes tisový les se vydám stezkou Segantini pojmenovanou po stejnojmenném umělci Giovanni Segantini, který svými uměleckými díly velmi proslavil místní oblast. Idylický pohled do okolí a já se dostávám do nejznámějšího místa Higt Society ve Švýcarsku – do Svatého Mořice, neboli St. Moritz. Procházím se milionářskou ulicí plnou světoznámých značek, kožichů a téměř liduprázdné nudy.

 

 

Sluníčko mně láká zastavit se, objednávám si kafe a pozoruju špačky ve Svatém Mořici. Moje cynické já se usmívá – tady mají špačci nejkrásnější peří. Půjdu se projít kolem jezera, je tu tolik párů a rodin, ještě si dopřeju čaj na terase a na posilnění na cestu zpět pohádkovým lesem. V lese jsem viděla víc veverek než lidí. Čeká na mne pohodový večer v tentokrát už vyhřáté útulničce, jednoduché jídlo a už se těším, co na mě čeká příští den.

 

 

Předpověď počasí slibuje příští ráno sněhové vločky. Vyjíždím na průsmyk Berninapass na 2235 m, vítr nemilosrdně bičuje. V restauraci u teple čokolády obdivuju foto z dob minulých. Jak tvrdé a náročné to muselo být!

 

 

V současné době je průsmyk otevřen po celý rok, i když dlouhých osm měsíců je zahalen v rouše sněhu. Předpověď počasí hlásí až do soboty škaredě. Tak se rozhodnu navštívit malou vesničku Brusio, kde pojím. Dál mně ženě moje zvědavost až k hranici Campocologno a zase zpět do Poschiavo, kde přenocuji v kampingu Bumerang.

 

 

Příští den začínám velice líně, přesto se rozhodnu navštívit jezero Poschiavo. Jak líně jsem ráno začala, o to víc jsem ráda, že jsem se vydala na cestu. Vysoko v horách v noci zase sněžilo, tady je podzim v plném proudu. Procházka vede kolem biotopu, za dvě hodinky projdu celé Lago di Poschiavo. V roztomilé restauraci v Miralago poobědvám, čeká tam přesně jedno místo na mně. Na cestě zpět se moje cynické já ptá, jestli se podíváme pod hladinu. A na mne čeká úplně jiný svět.

 

 

Čeká mne tak jiný svět, i když je tam tma, jemná krása přírody rozehraje toto místo svými barvami. Rostliny se vlní v proudu potoka, vše se mi zdá takové čisté a čiré. Jsem ráda, že jsem překonala svou línost a naučila jsem se dnes hezké věci.

 

 

Je čas vydat se dál. Ze všech stran se mi dostává doporučení navštívit Lago di Saoseo. Rozhodnu se jít tou složitější cestou, zato ale klidnější a plnou přírody. Jezero se těší obrovské oblibě a je známo svými barvami. Po dvou hodinách  se ocitám na místě. Čeká na mě roztomilé překvapení, protože jezero si užívá zimu svým způsobem. Moje cynické já se směje a já s ním.

 

 

To mně ale nemůže odradit od toho, abych nadělala spoustu hezkých fotek. Je tu opravdu spousta návštěvníků, jezero se vážně těší velké oblibě. Jedna skupina se zaobírá natáčením z regionu, focením, rozhovory. Už brzy bude oběd, navštívím salaš Alpského Klubu Val di Campo.

 

 

Počasí mi přeje a na terase ve výšce 1985 metrů si vychutnávám jídlo připravené s přísad z regionu Puschlav.

 

 

Je čas jít dál a už podruhé přejíždím průsmyk Berninapass. Jak najednou všechno jinak vypadá! Dnes je jenom několik lidí na cestách a chtějí se pokochat krásou hor. A proč se jmenuje průsmyk Bernina? No jo, protože někde v závoji oblaku odpočívá vrchol 4049 metrů vysoké hory Bernina. Stavba silnice začala v roce 1842 a trvala víc než dobrých 20 let. Průsmyk je otevřen po celý rok a patří k jedněm z nejvýš položených alpských průsmyků. Sjíždím dolů a na doporučení budu odpočívat v kempu Morteratsch za pyšných 30 CHF. Camp je ale na velmi vysoké úrovni, nabízí různé formy přenocování, provozuje vlastní restauraci, kde dnes povečeřím. V kempu jsou také vítáni domácí mazlíčci a že jich tu je!

 

 

Počasí se zase umoudřilo a po krásné snídani u potoka Ovo di Bernina na mě čeká fotoshooting. Ta voda je tak ledová, ale moje zvědavost mne motivuje, chci vidět ten svět pod hladinou. Je tak nádherný a čistý…a plný barev.

 

 

Další průsmyk na mě čeká – Ofenpass, který se nachází v Národním parku Stelvio. Na 2149 metrech je dnes spousta návštěvníků, objevovatelů a rodin s dětmi. Únava se na mě začíná projevovat, za šest dnů v nadmořské výšce více než 2000 metrů jsem toho už dost zažila.

 

 

Rozhodnu se pro krátkou procházku, ze které je nakonec deset kilometrů v zemi plné pohádek. Dle pověsti zde žily v zemi horské víly, které velmi pomáhaly místním hospodářům v době sena tady na Alb da Mund. Jednoho dne ukradly některé hospodářky vílám jejich krásné oblečení. Ty byly tak vyděšeny a zklamány, že se za nimi zavřela zem a už je nikdo nikdy neviděl. Moje cynické já už žvatlá: to vymyslí opravdu jenom blbé, nevděčné ženské!

 

 

Jsem a tam leží nějaký odpadek, posbírám ho a uklidím, v Graubünden jsou všechny popelnice zamčeny na zámek, protože zde žijí medvědi, kteří rádi hledají zbytky. Den je za námi, brzy se bude stmívat a já jdu ke svému autu. Vlastně už tu nikdo není, jen nějaký muž s papíry v podpaží přichází k hotelu. Moje cynické já se mě ptá: Toho přece známe!

 

 

Podívám se ještě pečlivěji a jeho vymakané stehna mi potvrdí mé zdání: Je to Dario Cologna – Švýcarský běžec na lyžích. Na olympiádách vyhrál 4 zlaté medaile, vítězství ve Světovém poháru a další čestná umístění. Zpět ze stupně vítězů padám do reality – musím hledat další možnost přenocování. První kemp je zavřený a já se musím časově dostat do druhého. Nakonec všechno dobře dopadne a mezi hrstkou útulniček přespím v kempu Muglin Val Müstair.

 

 

Osmý den mých prázdnin začíná opravdu překrásně. Vyjíždím do výšky 2508 metrů na průsmyk Umbrailpass. Je tu svatý klid, projede možná deset aut. Je tu enormní stoupání a proč se Umbrailpass tak jmenuje? Už správně tušíte, dle hory Piz Umbrail v blízkosti průsmyku. Samotný průsmyk je hranicí mezi Itálii a Švýcarskem – ocitám se u staré celnice a zaparkuji.

 

 

Počasí je fantastické, zhodnotím situaci a nakonec se rozhodnu pro výstup na 3000 m. Protože tato třítisícovka náleží k jednoduchým a podmínky jsou výhodné, nebudu na sebe tlačit a v případě že by to nemělo jít, vzdávám to. Vystoupila jsem už několik vrcholů, ale ne vždy se člověk k tomu vrcholu dostane.

 

 

Počasí je úžasné, výhled taky a ty malé čtyři domečky na mojí dlani tam v té dálce mně jen utvrzují v tom, jak malí vlastně jsme. Posouvám se kupředu, stopy jsou dobře viditelné, stoupám dál.

 

 

První stoupání je tu. Několikrát sklouznu, ale nechci se vzdát. Rozhodnu se pro techniku cikcak a pravá levá pravá levá pro své nohy, abych mohla stoupat výš. Že někdy mé kroky neodpovídají taktice pravá levá je už něco jiného. I přes spoustu uklouznutí to nakonec klaplo a přede mnou je další etapa. Protože s sebou táhnu ještě kameru, při mých pádech do sněhu zůstal sníh nalepený na objektivu a já ho tam nechám. O to víc mi připadají ty fotky autentické.

 

 

Vrchol je už na dohled a já si dopřávám malou přestávku s nádherným výhledem. Stopy směřující k vrcholu jsou zaváté, vede tady ale druhá stopa na protilehlou stranu stěny, kterou teď půjdu, neboť tam není žádný sníh a připadá mi že to tama půjde líp nahoru. Bohužel to bylo klamné zdání, neboť ten sníh je tak jemný, že jsem dvakrát uklouzla a stálo mě to moc síly se zase dostat zpět. Vracím se tedy opět k vyhlídkovému bodu a ptám se sama sebe: Co mám teď dělat? Protože už nechci žádné riziko, zažívám opět ten moment, kdy je ten vrchol tak blízko a přesto tak vzdálený. A ještě potřebuji síly na návrat.

 

 

Dolů to půjde rychle, na některých má místech jsem jela vlastně po prdeli. Vrchol hory Piz Umbrail a jeho 3033 metrů se zahalí do mraku, pro dnešek chce hora svůj klid.

 

 

Zpátky u auta pociťuji úlevu. Oblečení je promočené, ale jsem spokojená. Uroním pár slz, abych se udobřila s horou. Moje cynické já se mě zastává: Vždyť sem můžeme přijít zase v létě. Neztroskotala jsem kvůli fyzické kondici nebo podmínkám. Příroda mě už častokrát poučila, že člověk nemůže dosáhnout všeho, čeho dosáhnout chce. Rozloučím se s průsmykem a nechám to být. Je to pro mě důležité se rozloučit, protože vím, že v teple domova s teplým čajem o měsíc později, když budu prohlížet obrázky, vyvstanou myšlenky – ale přece to bylo možné vystoupit. A přesně to si chci ušetřit.

 

 

Slzičky usušené sjíždím z průsmyku dolů. Mám hlad a chci pojíst něco teplého. Po pár zatáčkách navštívím restauraci Gasthaus Alpenrose a u dýňové polívky si ještě jednou projdu celý výstup. Nic to nepřinese a tak můžu vše nechat být. Přenocuji opět ve stejném kempu Muglin Val Müstair.

 

 

Příští ráno musím opět přejet průsmyk na 2149 metrech – Ofenpass. Dnes je svatý klid, jen hrstka lidiček je tu. Temné mraky pokrývají slunce. Odhaduji, že budu mít opravdu velice líný den. Není důvod pospíchat a tak si dopřeji malou snídani. Dnešním dnem začíná ve Švýcarsku znovu povinnost pošení roušek. Opouštím hotel a projíždím národním parkem. Z okraje silnice zahlédnu překrásné jezero – Spöl.

 

 

Mám štěstí s parkovištěm. Dneska to jde pro změnu směrem dolů. Udělám si malou procházku s paletou barev modrá-zelená se zákulisím podzimního lesa. Turisté zde chodí rychle a zběsile.

 

 

A to jsou přesně ty momenty, kdy vidím věci, kterých si lidi ani nevšimnou. Les mne nechal nahlédnout do jeho krásy, vidím plody pro jeho obyvatele, mravenci odpočívají ve svém hradě.

 

 

Začíná to být složité s hledáním místa k přenocování – v prvním kempu je zavřeno, do Samedan je to ještě daleko. Malý rozcestník vyskočí z ničeho a já zahýbám do kempu Chapella – je tu řada aut a další přijíždějí. Na doporučení domácích navštívím restauraci Vaduta, která se nachází asi 10 min. od kempu. Je to excelentní návrh – čeká mě výborná večeře a dobrý výběr – bylo načase, dnes jsem přece měla spoustu práce. Vybírám si bezinkový nápoj, krémovou rajčatovou polévku, kuřecí řízek se salátem – vše krásně připraveno.

 

 

Příští den vstávám brzo zrána a vyjíždím na průsmyk Flüelapass na 2383 metrů. Enormní stoupání, silničáři opravuji. O vandrování po horách už nemůže být řeč. Silný, ledový severák fouká přes svahy přilehlých hor. Helikoptéra má spoustu práce, zdejší krajina je v zimě ohrožována spoustou lavin. Kůly podél silnice jsou 4 m vysoké.

 

 

A proč se ten průsmyk tak jmenuje? No jasně, dle Flüela Wisshorn – hory o výšce 3085 m. Zdejší hotel máš zavřeno, sezona skončila minulý týden. Užívám si horskou krajinou – jezero Schwarzsee je zamrzlé, oproti tomu jezero Schuttersee není.

 

 

Mířím do obce Davos – velmi známemu místu zimních sportovních aktivit. Navštívím pekařství Weber, kde výborně posnídám. Výběr pohladí můj hladový žaludek a oči pomáhají při volbě mého pokrmu. Pekařství už vyhrálo různé ocenění a já můžu kvalitu jen potvrdit.

 

 

Zpět přes průsmyk Flüelapass jedu do obce Samedan, kde si dopřeju wellness a večer dobře povečeřím. Začínám pociťovat únavu a noc strávím opět v kempingu Chapella.

 

 

Můj poslední den v kantonu Graubünden je tu. Jsem unavena a snídám ráno v kiosku. Vyřídím ty milé drobnosti jako psaní pohledů. Je už trošku pozdě je poslat, ale ony dorazí tam, kam mají, nemám strach. Jen tak sedím a pozoruji všední den místních lidiček. Zaposlouchám se do jejich dialektu – rétorománštiny – řeči, kterou ovládají jenom oni.

 

 

Je čas vyrazit. Musím se vrátit domů a odevzdat útulničku. Vyjíždím směrem průsmyk Albulapass na 2312 metrech. Skoro tu nikdo není. Silnice není kvůli úzkým průjezdům vhodná pro všechna vozidla. Albulapass je dnes především turisticky zajímavý. Počátek stavby začíná někdy v roce 1695, kdy si stavaři pomocí výbušnin razili cestu mezi horami. V roce 1904 byla otevřena železnice Albulabahn a od té doby je vše podřízeno turismu. A proč se tak průsmyk jmenuje? Nene, tentokrát ne kvůli vrcholu hory, nýbrž veškeré vrcholy jsou označovány jako Alpy Albula. Tak jednoduché.

 

 

Nedaleko průsmyku ještě návštívím jezero Palpuogna. Před několika lety ho diváci Švýcarské TV vybrali jako jeden z “nejhezčích fleků Švýcarska”.

 

 

Pomalu se procházím a užívám si podzimu a mého posledního dne prázdnin. Je tu spousta lidí, kteří odpočívají v přírodě, fotografují, hovoří spolu, relaxují. Je přísně zakázáno opouštět vyznačené stezky a nebo filmovat pomocí dronu. Ale pod vodní hladinu se podívat smíme.

 

 

Vítr si pohrával s vlnami, slunce se skrývá za mraky. Tmavá a přesto tak přitažlivá hloubka jezera se rozprostírá před mým objektivem. Hladina jezera rozděluje dva tak rozdílné světy. A najednou mi před kamerou protančí malý list. A moje cynické Já tiše šeptá: Víš, co to znamená? Je čas se rozloučit.

 

 

Je pozdní odpoledne, natankuji plnou a přes Disentis a průsmyk Oberalppass pojedu do kantonu Uri. Ten průsmyk už znáte z mé letní reportáže, teď je vše jinak. Tmavá obloha neslibuje nic dobrého, chci se bezpodmínečně dostat na druhou stranu. Zaparkuji na odpočívadle Gotthard, kamiony už spí a já půjdu taky.

 

 

Motorest je znám pro svoji solidní nabídku. Zasněně budu při večeři a snídani pozorovat můj film v hlavě o prázdninách a posledních deseti dnech. Je to hezký kus země ten kanton Graubünden. Cítila jsem se tam dobře, žvatlala jsem s místníma. Vrchol hory Piz Umbrail zanechal stopy – prochladila jsem se. Moje cynické Já se mně vesele ptá: V dnešní světové situaci být nachlazená ? Ojeee… Dojedu dobře domů a přes víkend si odpočinu. Moje cynické Já vám mává. Vzali jsme vás na cestu Švýcarském a těšíme se zase na viděnou. Tak ahoj!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Sdílet příspěvek

Spojené Arabské Emiráty 2016

« Předchozí příběh

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..