Další nová reportáž z archivu o mých cestách kolem světa nás zavede na Sicílii do roku 2010. Tři týdny koncem září obohatí můj život a ještě na ně dlouho budu vzpomínat.
Ostrov Sicílie patří k největším ve Středozemním moři. Proč zrovna Sicílie? Již dvakrát jsem předtím měla tento ostrov navštívit jako ošetřovatelka parkurových koní. Se svým tehdejším šéfem Beatem jsme pravidelně podnikali cesty na mezinárodní skoková utkání v Evropě a především v Itálii. Takové cesty s koňmi jsou enormně náročné pro obě strany, trvají i dlouhé týdny. Vzpomínky a vítězství zůstávají ale nezapomenutelná. Také tak vítězství v Catanii v roce 2000, kdy v pozadí Vulkán Etna chrlil lávu a my jsme své zasloužené vítězství v Gran Premio slavili na pláži banketem a zpěvem. Přesně to byl důvod, proč jsem chtěla Sicílii navštívit i soukromě.
V této době pro mne bylo finančně nemožné si pronajmout auto, takže jsem vyrazila s ruksakem jen tak. Moje cynické já a mou téměř nekonečnou naivitou jsem si přibalila taky.
Za 2 hodky letadlem se pohodově dostanete z Zürichu do Palerma. Dál pokračuji autobusem do malého letoviska Castelammare del Golfo. Protože jsem se mohla spolehnout opravdu jenom na sebe, rozhodla jsem se přespat v rozestavěné budově. K mému překvapení jsem tu ale nebyla jediná. Dva muži z Bangladéše zde měli matrace, za hezkého počasí prodávají různé serepetičky na pláži. Čekají mě dvě noci deště a dva dny odpočinku.
Má první destinace, kterou navštívím je přírodní park Riservo dello Zingaro. Hned při vstupu uvádím u Rangera své jméno, je krásný slunný den, užívám si procházku po pobřeží s tyrkysovým mořem. Po pár hodinách je má návštěva u konce.
Následující den pokračují má dobrodružství na pobřeží s bílým pískem. Jsou zde horolezci na stěně a pár turistů. Vystupují na 532 m vysoký vrchol Monte Monaco. Poskytuje se mi nádherný výhled, odtud mohu vidět celou pláž kolem San Vito lo Capo. Ten malý výstup se vážně vyplatil.
Autostopem pokračují dál do části Trapani. Odtud pojedu s hrstkou turistů a domácích člunem k mé další túře – malému ostrůvku Marettimo. Čeká na mě výstup na Monte Falcone, 686 m vysokou skálu. Rychle stoupám nahoru a skýtá se mi nádherný výhled na moře, přes ostrov. Odpoledne se vracím člunem k další části Marsala. Zde si poležím na pláži, v pozadí se tyčí nedostavěný hotel a pláž je plná řas.
Dál pokračují autobusem. Navštívím antické město Selinunte s početnými monumentálními stavbami. Celé dění pak přenechám spoustě turistů, kteří právě přijeli. Mě to táhne dál, neboť k tomuto putování patří také chráněná oblast Belice. Poslouchám to ticho, tu nádheru přírody.
Moje prázdniny pokračují dál – autobusem projíždím velkou část a zastavuji až v městě Gela. OK, tak jednoduše to zase nešlo, musela jsem ve městě Agrigento přestoupit. Čekala jsem na autobusové zastávce, kde mě nechal šofér. Poctivě jsem čekala a až přijížděl můj autobus, prostě kolem mě jenom projel! Moje cynické já už mává hystericky, autobus naštěstí zastavil a já můžu nastoupit. Řidič se na mě díval, jestli jako opravdu s ním chci jet – no jasně, přece nepůjdu pěšky! Přesně to je Itálie, ta jejich divoká mentalita. Nakonec šťastně přijíždím do Gela, odpočinu si na pláži, natankuju síly. Jakýsi idiot si myslí, že mě může otravovat, jedna vlepená pravačka a je to vyřešené jedna dvě.
Autobusem pokračují dál – OK, ještě jednou po italsky. Chci se dostat do Noto. Od mamky ve skleněném boxíku se dovídám zastávka č. 1, ale autobus prostě nejede. OK, zkrátíme to = ještě jsme se pohádaly, zeptala jsem se jiných řidičů, nakonec to byla zastávka 7, konečně sedím v autobuse. V Noto na mne čeká další túra – 14 kilometrů dlouhé putování v ráji pro pozorovatele ptáků – chráněná přírodní oblast Riserva Naturale Orientata di Vendicari – místo určené k hnízdění a odpočinku různých druhů ptáků jako kormoráni, flamingo a pelikáni. K této túře se můžete ještě zatoulat ke staré fabrice na zpracování tuňáků Tonnara du Vendicari, kde se ryby zpracovávaly do roku 1943.
Nastal čas na odpočinek. Mašíruji si spokojeně do Noto. Pláže jsou na Sicílii překrásné, čisté, písek je tak hebký. Přicházím na pláž, kde vidím jenom jednu ženu, zato o to víc mužů. Sednu si a chci se jen chvilku zdržet, protože je mi to nepříjemné – tak moc mužů najednou. Ale potom se stane něco, co mě úplně rozesměje – dva muži přede mnou se políbí. Nacházím se na pláži plné homosexuálních párů. Není nic hezčího pro ženu na prázdninách než něco takového. Koupání na naháče nestojí nic v cestě. Nikoho nezajímám. Hodný pán se mi nabídne, že mě odveze do města, kde pak přespím v parku.
Vyjíždím dál do města Syrakusy. Spát se bude tak jak sis ustlal, takže přímo na pláži. Večer přijdou rybáři, tak nikdy nejste sami.
Zapojím se nenápadně do všedního dne Sicílie. Kafko a špetka něčeho dobrého patří k Itálii, pozoruji život na ulici.
Prázdniny pokračují, přijíždím do města Catania. Italská mentalita je známá svým večerním životem, lidé se scházejí a vedou dlouhé diskuze, mladí nakupují a toulají se ulicemi. 
Přespím na pláži a chystám se vyplnit si svůj sen. Od moře přímo na 3000 m n. m. Vulkán Etna patří k nejstarším aktivním vulkánům v Evropě a já jsem již dvakrát z bezpečné vzdálenosti směla zažít jeho obrovskou sílu.
Teď nastal čas, abych se vydala k vrcholu. Z města Catania se dá výborně jet autobusem až téměř na 2000 m n. m. Již z okna autobusu lze pozorovat jak moc silná byla láva v roce 2001. Cesta musela být znova postavená, také tak lyžařský vlek.
Jsme na konečné – informační centrum na 2000 m.n.m. Ještě se zeptám řidiče, jestli si můžu nechat u něho v kufru můj ruksak – všechno piano, není problém. V 16:00 ale jede naposled do Catania. Připadám si parádně, přede mnou se rozprostírá úžasné panorama. Pár turistů tu je, ale v porovnání s tou mohutností přírody vypadáme jak trpaslíčci.
Procházím se jednotlivými krátery a plně se věnuji focení. Cítím se jako v měsíční krajině, jako na jiné planetě. A přesto je tu život. Podzimní počasí zahřívá lávu. Stoupám výš a výš a nestačím se divit, jak rozlehlé ty lávová pole jsou. Z průvodce se dovídám jejich stáří – některé erupce sahají daleko do historie. Toto pole je ze 17. století.
Vrchol Etny v dohledu mi dodává motivaci. Úplně zapomenu čas. K mému zklamání je na 2920 m.n.m. hotovo. Vulkán je opět velmi aktivní a tak je výstup zakázán. Horský průvodce ještě dodá, že se na vrcholu nachází dva vulkanologové. Sjednávat nelze, musím to brát tak, jak to je.
Ale fotku na památku mohu pořídit – ráno jsem na pláži pobrala pár mušlí, jako důkaz toho, že je možné v jednom dni se dostat tak vysoko. Usmívám se do kamery a Etna mi zase ukázala, podle jakých pravidel se hraje.
Jdu dolů, ještě se pořád nemohu nabažit té krásy. Otočím se a za mnou se ukáže na rozloučenou fantastický moment – skupina turistů stoupá a za nimi doutná Etna.
Taky mne tak mimochodem napadne se podívat na hodinky. Už je pozdní odpoledne, v 16:00 jede můj autobus! Moje cynické Já hystericky křičí: Ale teď fakt musíme utíkat! Řidič se na mne podívá – tu z někama přece znám! A jo, to je tak s tím ruksakem! Joooo, přesně to su já!!! Přespím opět na pláži.
Prázdniny pokračují. Na mne čeká další známé místo – Taormina. Vše jde dobře, podle plánu. Zde chci vystoupat na vrchol tyčící se nad městem. Tak vidím Etnu z jiné perspektivy. Musím se fakt smát. Symbol ostrova – Vulkán Etna, jeden z nejaktivnějších vulkánů Evropy. Třikrát jsem zde byla – třikrát aktivní. 3:0 pro ni. Kochám se výhledem na 884 m, vystoupala jsem na Monte Veneretta. 
Druhý týden prázdnin je za mnou. Jsem spokojená, hodně jsem toho zažila. Taormina je známá svými turisty z dobře vybavenou peněženkou. Přesně tady mi ukradli batoh. Najednou je prostě pryč. Zůstal mi jenom můj ruksak na zádech s peněženkou, hůlkama, foťákem. Rovněž jsou pryč fotky z předešlých dvou týdnů.
Stojím před rozhodnutím – mám změnit rezervaci a letět domů a nebo užívat těch zbylých 6 dní? Moje cynické Já, můj velký kamarád a věčný průvodce mne obejme a říká: To spolu zvládneme, uvidíš!!! Rozhodnu se zůstat. Dlouho do noci fotím, přes den pojedu dál a odpočívám na pláži. Pokouším se z této situace vytěžit to nejlepší. Hotel zatím nepřichází do úvahy, zvládám to i tak.
Nedaleko od města Taormina pokračují s túrou dál – navštívím údolí a vystoupám na malý vrchol s výhledem na město. Na pláži s rozbouřeným mořem se rozloučím. 
Autobusem pokračuji dál, zastavím se narychlo v přístavní městě Messina, odkud pak dále do města Milazzo. Tento vyhlídkový výlet není náročný, užívám si italský podzim. Večer, až se všechno uklidní, sedím na pláži plné kamenů. Najednou jakoby zastavil se svět. Moře bez vln – jen rybář vyjíždí. Poslouchám, ještě nikdy jsem nezažila tak tiché moře. Poté si ještě užívám večerního života v Milazzo.
V této části Sicílie je zavedená dráha, která nabízí dobrá spojení za velmi výhodnou cenu. A tak mne vláček unáší k mému dalšímu místu Capo ď Orlando. Je špatné počasí, zdržím se chvíli na promenádě, pojím a pokračují dál.
Jako další cíl si vybírám Cefalu. Ráda bych navštívila ostrovy Lipari s vulkánem Stromboli, bohužel to není možné. Turistická sezóna je u konce, čluny již nenabízejí výlety. Zůstávám na pláži a snáším s úsměvem náladové počasí. Promenáda bez lidí mi nabízí možnost poohlédnout se zpět.
Na takovýto cestách často potkávám lidi, kteří cestují velmi podobně. Potkala jsem důchodce Fritze z Rakouska, který jel na kole už dlouhé 3 měsíce. Dále pak český pár, který rovněž byl jen s ruksakem na cestách a Zdenka, který se na Sicílii protlouká životem. Jsou to vždycky velmi zvláštní setkání, protože tito lidé žijí jiným životem než společnost a jsou i přesto spokojení.
Devatenáct dní uběhlo. Rozhodnu se ještě jednou jet tam, kde všechno začalo – do Castellammare del Golfo, abych se v klidu rozloučila. Modré moře, modré nebe, slunce. Přesně tak, jak je Sicílie známa z reklam. Směla jsem poznat její různé tváře.
Navštívím vesnický trh, ponořím se do všedního dne místních. Poslední noc mých prázdnin na Sicílii je přede mnou.
Navštívím tu ulici, která mě už při první návštěvě tak magicky přitáhla.
Schovám se do rohu ulice a nechám kameru dělat svou práci.
Paní, která nocí pospíchá domů.
Moped, který vyjíždí zpoza rohu.
Auto, které jede někam jinam.
Přišel čas odlétnout. Ve staré budově jsem přespala sama, ti muži tam už nebyly. Sicílie se chce ukázat že své nejkrásnější stránky – jen jemné linie na horizontu dává tušení, kde je moře a kde začíná nebe. Poslední fotka, děkuji ti za vše, odpouštím…
Vracím se zpět do Švýcarska. OK, ještě jednou po italsky – na letišti v Palermu jsem musela vyzout boty kvůli skeneru a úředníci jsem varovala. Vysvětlila jsem jí svou tralala italštinou, že jsem byla okradena. Sklidila jsem spoustu lítostných pohledů. Pojištění mi vše pro platilo, celý případ jsem nahlásila přímo v Taormině místní policii. Ty obrázky už mi ale nikdo nevrátí, to mě bolelo v srdci ještě dlouhé dva roky. Přesto je Sicílie překrásným koutkem světa a definitivně stojí za návštěvu.A co bylo dál? Asi dva a půl roku poté se dostaly mé fotky přesně z té uličky v Castellammare del Golfo, kam jsem se ještě jednou vrátila, na výstavu u nás v nemocnici, kde byly vystaveny s ostatními fotkami jiných fotografů. A já jsem o to víc pochopila, jak je to důležité vydolovat z každého okamžiku to nejlepší. Protože nikdy nevíme, co přijde další…
A já si dovolím na mém blogu, ještě tak dlouhé roky poté:
…Z celého srdce věnováno mému sportovnímu oblečení, které mně tak věrně doprovázelo skrz všechny ty nálady počasí a při mých výpravách…
…Mým 440 fotkám, které mi byly odcizeny, které nikdy nespatří světlo světa a zůstanu navždy hluboko v mém srdci…
