396 0

Je dne 06.02.2018, Novozélandský národní svátek. Jsem v Egmont National Park, kde smíme zadarmo přespat přímo na parkovišťi DOC. Mount Taranaki, známý svým perfektně vytvarovaným vrcholem a prazvláštním osudem. Dle staré Maorské legendy si začal milostnou aféru s překrásnou sopkou Pihanga. Její milenec, Mt. Tongariro je přistihl. Z ostudy a nebo aby zavládl mír, se Mount Taranaki stáhl na své současné místo. Jeho poslední erupce sahá do roku 1854 a vulkanologové jsou si jisti: on nevyhasl, jen spí. Dle Kiwi národa je zde díky jeho popelu nejúrodnější půda v celé zemi. Je také znám svým těžkým výstupem.

 

 

Plná motivace se dám pomalu na cestu. První etapa vede přes deštný prales k chatě, kde se dá přespat – Tarangouhi Lodge. Počasí nám moc nepřeje. Zde se někteří rozhodnou vrátit se. Odtud silným příkrým výstupem po schodech dále. Zde potkávám v mlze ty, kteří další výstup vzdávají. Přede mnou je mladý pár. Na fotce to vypadá, že se předklání a stojí. Oni opravdu stojí, i já, protože ten vítr a déšť nás tak bičují, že prostě nemůžeme jít dál. Je to šílené, protože velmi silně prší, ale zároveň je vítr tak silný, že jsou moje věci zase suché. Jenže ten výstup bude ještě ostřejší. Mezi kameny se pomocí rukou dostáváme dál.

 

 

Ocitám se ve sněhu, v kráteru samotného vulkánu Mount Taranaki. Ale k samotnému vrcholu to je ještě dobrých deset minut, za krátkou chvíli po mladém páru vystupuji také na vrchol 2518 m.n.m., silně fučí a je hustá mlha. Zapovídám se s tím párem, přijeli z Auckland. Přichází ale další lidé: otec se synem, z Wellington. I s nimi si popovídám a vida: Loni byli v září na prázdninách v Praze, překrásné město s mnoha turisty. A přichází ještě další mladý pár. Nějaká povědomá slova, jsou to Češi! Pracují zde a projíždějí zem. Novozélandský národní svátek na druhé nejvyšší hoře severního ostrova s Novozélanďany a Čechy. Co víc si přát.

 

 

Je čas jít pomalu zase dolů. Ta cesta je tak příkrá a klouzavá, že třikrát upadnu. Čím víc se dostávám do údolí, tím víc se rozjasňuje. Obdivuji tu vegetaci, která zde roste. Přicházíme na parkoviště, sluníčko svítí, motýlci lítají a svět je v pořádku. Na krátký moment se Mount Taranaki ukáže ve své celé nádheře. Turisté, čekající na zítřejší krásný den se radují z dobrého počasí. Mount Taranaki jim to zítra za stejných podmínek jako dnes vysvětlí po svém. Moje cynické Já má velkou radost a šeptá mi: Ten Mount Taranaki je jak dnešní muži – je překrásný, známý, přitažlivý, úspěšný, zajímavý. Je ale zraněný a svůj hněv drží uvnitř a distancuje se.

 

 

Moje cynické Já má pravdu. Za další tři dny, kdy už odjíždím dál, se Mount Taranaki ukazuje v celé své nádheře. Na pravé půlce zadku mám obrovskou modřinu jak jsem upadla. Je čas, vrátit se pomalu tam, kde vše začalo, na letiště Auckland. Nashledanou.

 

 

Sdílet příspěvek

Nový Zéland 2018 11.část Wellington Urban Life

« Předchozí příběh

Nový Zéland 2018 13.část It’s time to say goodbye…

Další příběh »

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..