Nový Zéland 10. část Palliser Lighthouse

Moje poslední etapa mého výletu po východním pobřeží severního ostrova začíná prima městečkem Masterton. Výhodou na místních městečcích je to, že nejsou veliká, vše je rychle dostupné a hlavně: smíte na spoustě míst parkovat zdarma. Mou pozornost přitáhne Museum of Art and History, místo moderního umění a kde se právě pořádá výstava Elisabeth Thomson – Cellular Memory. Nádherná pestrá symfonie barev a různých materiálů. Obdivuji takové umění. Drobná pauza v místní pekárně a jak se dovídám z ocenění na zdech, několik let nejlepší v celé zemi. Musím uznat dle návštěvnosti, nabídky i kvality, že to tak opravdu je. Personál má spoustu práce. A opět další novozélandská jednoduchost: voda, kterou si sami můžete nachystat. Zvedli byste svou prdel a zašli byste si pro tu vodu? Dobře naladěna pokračuji dále do Muzea ovčí kultury. Vše kolem práce s ovcemi, chovem, vlnou. A samozřejmě také největší chlouba ovčáků: mistrovství ve stříhání ovcí. David Fagan, mnohonásobný šampion a hvězda. Toto mistrovství se koná vždy zde v Masterton v měsíci březnu. Dle poskytnutého videa lze vidět postup stříhání a podmínky bodování. Perfektně, bezchybně ostřihané ovce. Jak dlouho trvá panu mistrovi ostříhat jednu ovci? 40 sekund. Kdo umí, umí. Samozřejmě nelze opustit muzeum bez ponožek z ovčí vlny. Aby byly nohy v teple. Mířím k poslednímu místu a tím je Palliser Lighthouse. Jak už jistě tušíte, čeká mne strohá krajina a silný vítr. Přijíždím na pozdní odpoledne a vida, zde jsou opravdu tuleni. Moje cynické já zvířátkům rozumí a tak slyším jen: Kdo přijel? Cizinka. Papat? Fotit. To nic, spi dál. Zvířátka mají jasná prostá pravidla. Buď máte žrádlo nebo jste k sežrání. Jinak turista. Zvědavost si odšlape ještě 252 schodů k nebi. Temné mraky dotvářejí magickou kulisu tohoto místa. Své první světlo vyslal maják dne 27.10.1897. Je 18 metrů vysoký a nachází se 78 m.n.m. Každých 20 sekund vysílá světlo do tmy na vzdálenost 48 kilometrů. Nastal čas hledat přenocování a v nedaleké vesničce Ngawi smím zůstat. Pár domečků, prašná polňačka. Je to milé gesto místních, protože se opět nacházíme daleko od civilizace. Hezký západ slunce a je čas si odpočinout. Také nás místní žádají o drobný dobrovolný příspěvek. Ráda přispěji. Jak se z informační tabulky dozvídám, je zde voda vzácná. Prostá věta: “Není deště, není vody” mluví za vše.Ranní hezké počasí mne přesvědčí jet ještě jednou k majáku. A opět jiná kulisa. Fouká tak silný vítr, že nemohu téměř otevřít dveře u auta. Je to poslední rozloučení s pobřežím než se vydám do Urban City, hlavního města Nového Zélandu Wellington. Ale o tom zas příště.