Moje poslední etapa mého výletu po východním pobřeží severního ostrova začíná prima městečkem Masterton. Výhodou na místních městečcích je to, že nejsou veliká, vše je rychle dostupné a hlavně: smíte na spoustě míst parkovat zdarma. Mou pozornost přitáhne Museum of Art and History, místo moderního umění a kde se právě pořádá výstava Elisabeth Thomson – Cellular Memory. Nádherná pestrá symfonie barev a různých materiálů. Obdivuji takové umění.
Drobná pauza v místní pekárně a jak se dovídám z ocenění na zdech, několik let nejlepší v celé zemi. Musím uznat dle návštěvnosti, nabídky i kvality, že to tak opravdu je. Personál má spoustu práce. A opět další novozélandská jednoduchost: voda, kterou si sami můžete nachystat. Zvedli byste svou prdel a zašli byste si pro tu vodu?
Dobře naladěna pokračuji dále do Muzea ovčí kultury. Vše kolem práce s ovcemi, chovem, vlnou. A samozřejmě také největší chlouba ovčáků: mistrovství ve stříhání ovcí. David Fagan, mnohonásobný šampion a hvězda. Toto mistrovství se koná vždy zde v Masterton v měsíci březnu. Dle poskytnutého videa lze vidět postup stříhání a podmínky bodování. Perfektně, bezchybně ostřihané ovce. Jak dlouho trvá panu mistrovi ostříhat jednu ovci? 40 sekund. Kdo umí, umí. Samozřejmě nelze opustit muzeum bez ponožek z ovčí vlny. Aby byly nohy v teple.
Mířím k poslednímu místu a tím je Palliser Lighthouse. Jak už jistě tušíte, čeká mne strohá krajina a silný vítr. Přijíždím na pozdní odpoledne a vida, zde jsou opravdu tuleni. Moje cynické já zvířátkům rozumí a tak slyším jen: Kdo přijel? Cizinka. Papat? Fotit. To nic, spi dál. Zvířátka mají jasná prostá pravidla. Buď máte žrádlo nebo jste k sežrání. Jinak turista. Zvědavost si odšlape ještě 252 schodů k nebi. Temné mraky dotvářejí magickou kulisu tohoto místa. Své první světlo vyslal maják dne 27.10.1897. Je 18 metrů vysoký a nachází se 78 m.n.m. Každých 20 sekund vysílá světlo do tmy na vzdálenost 48 kilometrů.
Nastal čas hledat přenocování a v nedaleké vesničce Ngawi smím zůstat. Pár domečků, prašná polňačka. Je to milé gesto místních, protože se opět nacházíme daleko od civilizace. Hezký západ slunce a je čas si odpočinout. Také nás místní žádají o drobný dobrovolný příspěvek. Ráda přispěji. Jak se z informační tabulky dozvídám, je zde voda vzácná. Prostá věta: “Není deště, není vody” mluví za vše.
Ranní hezké počasí mne přesvědčí jet ještě jednou k majáku. A opět jiná kulisa. Fouká tak silný vítr, že nemohu téměř otevřít dveře u auta.
Je to poslední rozloučení s pobřežím než se vydám do Urban City, hlavního města Nového Zélandu Wellington. Ale o tom zas příště.
