Dny se krátí, listopad je v plném proudu. Využívám opět svých dní volna a vyrážím po dlouhých 30 letech na návštěvu hlavního města své rodné země – Prahy. Tentokrát jsem se rozhodla pro naprosto jiný způsob ubytování, na Botelu Matylda na řece Vltavě. Ten jsem rezervovala až během jízdy sem, rozhodla jsem se pro spontánní výlet.
Právě dnes si český národ připomíná jeden z dalších velkých milníku historie Československa, kdy byl před pětatřiceti lety na Národní třídě demonstrací studentů stržen tehdejší komunistický režim a země se vydala do neprobádaných vod demokracie. I mně se deset let poté otevřel jiný svět – můj druhý domov Švýcarsko.
Po formalitách na recepci a kafíčku v restauraci vyrážím do ulic města. Začíná pršet, těším se na ten ruch velkoměsta, ale také jeho šarm. Jako člověk zcestovalý vnímám spoustu cizích řečí, které rovněž ovládám – francouzština, němčina, různá nářečí, slovanské řeči. 
Teď se ale vydám do víru velkoměsta. Dnes se pořádají v Praze velké oslavy na Národní třídě za doprovodu hudby a přítomnosti médií. Je tu spousta lidí, vládne dobrá nálada. 
Vydávám se i na další místo, které patří k tak výrazným symbolům města – Sochy svatého Václava, kde lidé zapalují svíčky. Socha krále a jeho koně už zahlédla spoustu věcí, patří mezi nejznámější sochařská díla v Česku, je dílem sochaře Josefa Václava Myslbeka, který na ní pracoval více než 30 let ve spolupráci s Aloisem Dryákem a sochařem Celdou Kloučkem. Celé sousoší je symbolem české státnosti. Jeho podobizna je mimochodem také na české dvacetikoruně.
Rozmanitá nabídka restaurací láká k posezení – vybírám si restauraci Ugo, naprosto vynikající čerstvý salát a v obklopení různých věkových kategorií si užívám českého jazyka. 
Dlouhé večery jsou už znát, tma se nezadržitelně vtírá. První den v Praze se pomalu blíží ke konci a já jsem moc vděčná za ty první příjemné momenty, sympatické lidi, chvíle, které jsem prožila, jsou mi motivací do dalšího dne.
Je pondělí ráno a začíná nový týden. Vybrala jsem si opravdu dobré místo k ubytování, protože z Botelu je to pěšky blízko ke všem památkám.
Po vynikající snídani v Libeřských lahůdkách v blízkosti Václavského náměstí a po povinných fotografiích krále Václava se vydávám k dalšímu ze skvostů – Národní muzeum. 
Hned v ranních hodinách je velký zájem, pochopitelně i cizinců. V dolní části se koná výstava ze zákoutí archeologie za účasti československé expedice na akci Unesco na záchranu památek Dolní Núbie, kdy mělo dojít k zaplavení významných částí v okolí Nilu. V podobném duchu se nese i výzkumy na ostrově Sokotra a v Amazonii, Tell All hamita, Arizony a Maroka.
Díky moderním efektům vznikla filmová expozice dějin, propracovaná a doprovázená výbornou hudbou. Česká republika zažila ve svých dějinách spoustu politických rozvratů, přes okupaci sovětskými vojsky, komunismus až po dnešní demokracii a Evropskou unii.
K muzeu patří časově omezená expozice – Czech Press Foto. To si samozřejmě nenechám ujít, je to prestižní soutěž, která má obdobu i v jiných státech. Pod novinařinu spadají profesionálové, je to možnost, naučit se novým věcem a jinému úhlu pohledu. V současnosti fotografie a umění všeobecně čelí moderním telefonům a umělé inteligenci a k tomuto tématu se mezinárodní porota vyjádřila rovněž. Fotografie jako taková vypráví hluboký příběh, děj, jsou jedinečné a fotografové stisknutím spouště ukazují realitu jako takovou. Na druhou stranu může umělá inteligence nasekat spoustu konspirací–tím, čím se potýkáme již nyní – a čemu vlastně věřit? Nicméně se v roce 2023 shodla porota i diváci o vítězi – válka na Ukrajině.
Další malou výstavou jsou Olympijské hry – zazní zde jméno Emil Zátopek, jemuž je v olympijském muzeu v Lausanne věnována socha. Pochopitelně má Česká republika i jiné vítěze her, to v této expozici bohužel chybí. Zato lze ale zahlédnout i druhou stranu mince – fanoušky, kteří obdivují své idoly – psaní dopisů a těch nejlepších přání.
Od sportu skokem k dějinám 20. století – a opět vyznamenání – František Ferdinand d’Este – poslední císař – jich vlastnil téměř padesát, výstava je věnována i jiným vyznamenaným a hlavně změnám režimu – roku 1989, kdy byla svržena komunistická strana a nastala demokracie.
Jsou zde vystavěny busty všech prezidentů a členů vlády do roku 2013, je to úžasná podívaná a samozřejmě fantastická práce umělců.
Interiéry muzea jsou naprostou pastvou pro oči. A další výstava rovněž – Sál minerálů, který patří k vůbec prvním výstavám muzea. Je natolik fascinující, že i školní mládež vše zkoumá, zapisuje a vzdělává se. Sbírka je dechberoucí, v takové pestrosti jsem nic obdobného neviděla. Na některé jsme si dokonce museli posvítit, abychom viděli opravdovou krásu minerálů.
Muzeum je i přírodovědné–jsem milovníkem pravěku a nestačím se divit, co vše již bylo nalezeno na území našeho státu. Od čtvrtohor až po vznik země lze obdivovat nálezy. Asi nejvýstižnější jméno charakterizující pravěk je trilobit. Těch je tu hned několik a v názorné ukázce dle zachovalých otisků ze souboje dvou soupeřů pod vodní hladinou se zachovala čelist a celá schránka šneka. Ta je nejen dokonalá, je zároveň i jednou z největších na světě. Ta největší je dle mého názoru na Novém Zélandě. Ten jsem směla obdivovat už také.
Nyní však opět historie – nejvýznamnější český král Karel IV. Ten nejen povznesl český stát do ekonomického rozkvětu, ale jehož dědictví je zachováno dodnes – v podobě Karlova mostu nebo světoznámá Karlova univerzita.
Muzeem vystoupáte různými expozicemi až do kopule odkud můžete obdivovat večerní Prahu.
Návštěva zabrala opravdu několik hodin, spokojená se vracím na lod‘. Podél řeky Vltavy a Národního divadla a procházkou na čerstvém vzduchu děkuji za dnešní den. 
Po charitativním dní v útulku nedaleko Prahy, který znám ze sociálních sítí a který je mi moc sympatický, pokračuji dál po historických krásách města.
Dnes jsou na řadě opravdové diamanty naší kultury – Karlův most a Staré Město s ikonou města Pražským hradem. Samozřejmě, že zde musíte počítat s velkým množstvím lidí, začínají padat první vločky sněhu, posílám krátký oční pozdrav směrem k hradní stráži, nezávidím jim to. 
Dnes se jen projdu, je zde opravdu moc lidí. Hned dole pod hradem se nachází Muzeum alchymie, jedná se o malé muzeum, kde nám paní průvodkyně v angličtině pro zahraniční hosty a mně samotné v češtině ukáže záhady 16. století. 
Za dob císaře Rudolfa II. se Praha stala středem alchymistu, magie a hlavně se jí dostalo velkého kulturního rozkvětu. V tomto domě žil v roce 1546 vrchní císařský Alchymista Edward Kelly, který také působil u dvora císaře Rudolfa II. Edward v domě na půdě často experimentoval, došlo také k výbuchu, padl v nemilost císaře, byl dokonce uvězněn a opět omilostněn. I přes velké bohatství se posléze zadlužil a skončil opět ve věznění, kdy pravděpodobně při úprku přišel o nohu, posléze zemřel asi otravou. Alchymisté se těšili velké oblibě, často se jednalo o velmi vzdělané vědce, kteří toužili v různých oborech o významné objevy. Samozřejmě se mezi nimi vyskytli i různí šarlatáni. 
S pozdním odpolednem nabírá muzeum na záhadnosti a přilehlá hospůdka vedená v naprosto magickém alchymistickém stylu je výborným zakončením za tímto krátkým výletem.
Praha žije svým životem, s večerem nabírá ještě víc na své kráse. Dopřeji si procházku kolem Orloje a Malostranským náměstím. Kabát tmy umocňuje ještě víc toto magické místo. Po Vltavě pluje výletní loď, i přes chladné počasí lidé sedí na terasách restaurací.
Další ráno startuji procházkou podél Vltavy na snídani v lokále, kde se s největší pravděpodobností jediným českým občanem. Tento rok vládne naprosto jasně španělská řeč, je slyšet téměř všude.
Můj den pokračuje návštěvou Pražského Hradu a vyřízením pošty a to přímo na Nádvoří sídla. Takové pocty se mi ještě nikdy nedostalo, přímo z takového místa. Mám radost, karty pravidelně posílám. Teď ale již prohlídka Hradu.
Tu začínám návštěvou Katedrály Svatého Víta. Je nejvýznamnější český římskokatolický kostel a je dominantou Pražského hradu. Kromě bohoslužeb se zde odehrávaly i korunovace českých králů a královen, jsou zde uloženy také ostatky svatých zemských patronů, panovníků, šlechticů a arcibiskupů. Ve vstupence je zahrnuta prohlídka prostor Starého královského paláce. Jsou to rozlehlé prostory z 9.–10. století, v dávných dobách tady vládl sněm, ve 14. století ho Karel IV. rozšířil na gotický palác. V 15. století byl palác dokonce opuštěn. Vladislavský sál sloužil od 16. století především korunovačním slavnostem a hostinám, turnajům a umění. Tato funkce zůstala dodnes: konaly se zde volby prezidenta republiky a stále zde probíhají různé slavnostní shromáždění.
Dalším místem je Bazilika Svatého Jiří. Ta vznikla jako druhý kostel na pražském hradě. Z původní stavby založené kolem roku 920 se zachovali jen základy, později byl klášter v roce 973 rozšířen. Jsou zde umístěny náhrobky členů knížecího rodu Přemyslovců, svatého Václava a knížete Vratislava I.
Roztomilým zakončením je Zlatá ulička. Je to opravdu ulička, vznikla na konci 15. století, je opředena mnoho pověstmi ,žil zde dokonce i slavný Franz Kafka. V malých prostorách žili švadlenky, bylinkářka nebo zlatníci. Byla zde i mučírna. Domky byly obývány až do druhé světové války, poslední obyvatelé se odtud odstěhovali v roce 1953. V malé krčmě si můžete dopřát teplý čaj a uličkou se dostanete před věž Daliborka. 
Její spodní podloží sloužilo už od počátku jako vězení.Hrad samotný je velmi rozlehlý a pořádá se zde spousta akcí prestižní úrovně a světového věhlasu. Rozprostírá se nad řekou Vltavou, od 9. století býval sídlem českých knížat, později králů a od roku 1918 je s jídlem prezidenta republiky –v současnosti pana Petra Pavla. V den mé návštěvy byl pan prezident na pracovní návštěvě po Austrálii a Novém Zélandu. Podle Guinnessovy knihy rekordů to je to největší starobylý hrad na světě, je zároveň největším doposud obývaným hradem.
No a po prohlídce hradu ještě nádherná vyhlídka po okolí a teď už hupky dupky po zámeckých schodech dolů. Tma se už blíží, pouliční lampy jsou nádherné, navštěvovat hrad v minulosti rozhodně nebylo jednoduché. Na zahřátí ještě teplou kukuřici a mířím do víru města, přibývá turistů.
Na mně ještě čeká další muzeum – film mých dětských let – Cesta do pravěku od Karla Zemana. Muzeum je věnovánojeho tvorbě, kterou se nesmazatelně zapsal do memoárů filmové světové kinematografie. 
Jeho práce na filmových tricích byla velmi silně propracovaná a mnohdy až naprosto jednoduchá, oživil svým způsobem rovněž filmy od Julese Vernea. Návštěvníci jsou samí cizinci, rozsah jeho tvorby musí být opravdu nesmírný. Pro mě byly jeho filmy nahlédnutím do fantastického světa a animace, malým a roztomilým návratem do mých dětských let.Další den je opět pryč, jak rychle to utíká. 
Dneska si opět do přeji překrásnou procházku večerní Prahou, její magie a historie je neuvěřitelně přitažlivá. Je to velká spousta lidí, turistů, obchůdků, pohoštění. Dopřeji si dobré jídlo a tak jak jsem ráno začala procházkou kolem Vltavy, budu se opět kolem Vltavy vracet směrem Mánes na svou loď. Zítra mě čeká můj poslední den.
Dopřeju si naprosto pohodový pátek, chci navštívit ještě muzeum Banksy. Jeho tvorbu jsem jich zažila v Amsterdam, tady je mu věnováno celé muzeum. I když žije v anonymitě, za což má můj obrovský obdiv, je známou celebritou. Umělci zde vytvořili kopie jeho děl a muzeum je bravurně prezentováno. Krátký popis k jeho dílům se prolínají s tím, jak člověk malby vnímá. Byl to můj poslední výlet v muzeu a nastal čas rozloučit se s Prahou. 
V záplavě nabídek restaurací si chci opět dopřát českou kuchyň, pořád to ale není ono. Na pomoc přichází opět kamarád Google a v těsné blízkosti objevuji restauraci U Pinkasů. Zde si v teple projít ty čtyři nádherné dny zde v Praze, která ve mně zanechali velmi pěkný dojem. A tak, jak všechno začalo na Národní třídě a Václavem Havlem, tak se i rozloučíme. Restaurace U Pinkasů hostila již spoustu velmi známých tváří, jak se z fotografií na zech dozvídám. Ale v listopadovém roku 1989 zde Václav Havel došel k rozhodnutí, stát se prezidentem České republiky. Vnímám ho přímo na zdi před sebou, tak na zdraví a bylo mi ctí. Václava Havla jsem na vlastní oči mohla vidět krátce dvakrát.
Co dodat? Pochopitelně je pro mě jednoduché v rodné řeči cestovat takovým městem. Velice si vážím tak pohostinnosti, kterou jsem tam zažila, jak pěkně se ke mně lidi chovali. Byly i výjimky, protivní lidi jsou všude, některým se musím až smát. Za těch pár dní jsem si užila pohodu, výtečnou kuchyň, moje umělecké a historická já se těšilo tomu všemu dění a návštěvám za poznáním. Pohledy přišli za 6 dní, udělali adresátům velkou radost. Tak do, několikadenní výlet po hlavním městě České republiky je za mnou, doufám, že se vám to se sebou líbilo, a krátké ohlédnutí ve videu si užijte na mém kanále kliknutím zde. Tak ahoj!
