111 0

Jaro je tu a já chci navštívit okolí v části zvané Emmental. Cíl mé cesty je znám – tradiční fabrika na výrobu sladkostí Kambly v obci Trubschachen. Je to náš zákazník, každý šofér dostane spoustu sladkostí darem a já jsem vždy vděčná.

 

 

Okolí je rovněž známo putováním místní krajinou a tak zabalím svoje hubaté, cynické Já a svého kamaráda Housi. Toho už znáte z mých reportáží z lyžařského klubu Enzian https://bit.ly/3bg3zgU . V obci Eggiwil zaparkováno, pod přísným dohledem domácích můžeme vyrazit.

 

I když je už půlka dubna, je po ránu pořád chladno. Ještě poslední kontrola, zda máme vše a Housi si vezme svou bundu. Už po pár metrech přichází první stoupání a Housi mi vezme hůlku z ruky: Vždyť ji Helo, nepotřebuješ! Musím se smát a moje hubaté, cynické já tiše šeptá: Buď zticha, vždyť nese jídlo! To je pravda, musíme přežít!

 

 

Jaro se hlásí o slovo, dívám se po těch krásných kytičkách, které rostou pokraji silnice. Procházíme kolem salaše, kde budou léto trávit zvířata. Hospodáři nabízí své výrobky. Vypadá to, že by to dnes mohl být hezký den. Dopřejeme si první přestávku, posadíme se a užíváme si vyhlídku. Obyvatelé lesa nás doprovází, jsou zvědaví, pěnkava si nás prohlíží. Pokračujeme dál a nebe je pomalu modré, začínáme mít naději.

 

 

Ještě stále se pohybujeme pod hranicí 1000 m. Svět se pomalu probouzí, u lesa se pase srnec. Jsme spokojení. Vyhlídka na sladkosti nás posiluje.

 

 

Po dlouhém stoupání bude ve vyšších polohách zima, severák je tak silný, že nám červenají tvářičky. Perinbabka tady vládne. Housi se směje, vždyť to mělo být jarní putování! Stromy jsou od Tatíčka Mráze oblečeny do bílého pláště. Ocitáme se u Hülli na 1136 m.n.m. Už nám kručí v břiše, v podkroví boudy Hülli si na chvíli uděláme piknik. Je ale tak zima a větrno, že to s piknikem bude rychle vyřízeno. Housi je rád za svou bundu a vypůjčí si moji druhou hůlku.

 

 

Musíme vystoupat ještě víš a čím víc stoupáme, tím více bude běsnit severák. Housi už ztrácí naději a myslí si, že tam žádné krokusy neporostou. Ale moje malé, hubaté, cynické Já tiše šeptá:

 

 

Ještě kilometr, pak to budeme vědět… Dostáváme se na výšku 1257 m.n.m Vorder Rämisgumme. Nejsme jediní, hrstka otrlých je tu s námi. Prochází se mlhou a hovoří o svých problémech.

 

 

Moje cynické Já už volá: Podívej na ty krásné kytičky! A opravdu! První krokusy! Mráz a severák zaklel jejich lístky a ty se schovali před celým světem.

 

 

Procházím se krajinou a hledám další krásu. Moje cynické Já je šťastné, tolik nádhery a jak statečně odolávají mrazu!

 

 

Obdivuji ty malé kytičky, je to jako náš život – ne vždy září slunce, ne vždy běží vše tak, jak si přejeme.

 

 

U potoka rostou blatouchy, září svými žlutými květy na celý svět. Stromy se zahalili do bílého závoje. Je chladno, šedo a krajinou se line nehostinnost. Ale když se člověk podívá přesně a vcítí se do přírody, vidí a cítí všechnu tu krásu.

 

 

Vracíme se stejnou cestou zpět, pohled do okolí nám jasně dává najevo, že tady ještě zima neskončila. Co v tento moment vůbec netušíme – jaro si dá tento rok hodně načas i u nás dole.

 

 

Potůček a blatouchy mne lákají ještě jednou. Na šedém pozadí se vyjímají o to víc. Když se nad ně nakláním, úplně mi taje srdce – nad jejich přírodní krásou a tou odhodlaností vzdorovat těmto podmínkám. Za odměnu je mi jejich nádherný a okouzlující úsměv. Moje cynické Já je šťastné – vidíš, stálo to za to jít až sem!

 

 

 Je čas jít dál, scházíme dolů. Už po několika minutách se změní počasí. Sem a tam míjíme hospodářství, hospodáři i zde nabízí své výrobky. A sluníčko občas vykukne taky.

 

 

A Housi rovněž roztaje. Jak se dozvídám, chtěl si na tůru vzít své hůlky, ale že nebylo třeba! No bodejť by ne, když teď může používat ty moje!

 

 

Míjíme hospodářství Unter Bergen, v zahrádce kytičky kvetou jak o závod. Jen my máme ještě červené tvářičky! Po čtrnácti kilometrech přicházíme k našemu cíli – fabrika Kambly v Trubschachen. Zaplatím kafe a jak je zde zvykem, dostáváme ještě nadílku novinek z výroby. Pochopitelně si ještě přikoupím sladkosti na domů. Teď musíme zpět k našemu autu a mé hůlky se ocitají u mne v ruksaku.

 

Od domácích se dovídáme jak jet hromadnou dopravou zpět do obce Eggiwil. V autě se ještě trochu pohádáme, že kudy teď pojedeme? No na to máme přece navigaci, ne? Housi odvětí, že ani neví, jak to funguje. Zadáš cíl a pozoruješ ty obrázky, tak jednoduché to je! To bylo vymyšleno pro každého, odpovídám. No proto se na to ani nedívám! Moje cynické Já se už směje: Takže to je jen pro inteligentní ženy, které neumí číst!

 

Dorazili jsme dobře domů a u čajíčku se sladkostmi si budu prohlížet obrázky. Tři týdny poté se v médiích objeví fotky krokusků z Rämisgummen. Moje cynické Já se mne v postýlce ptá: Není to nádhera? A jaká! Vše potřebuje svůj čas a vše dobře dopadne, přesně tak jak v našich životech! Vzali jsme vás opět na malý výlet po krásách přírody, ale teď už dobrou noc!

 

 

Sdílet příspěvek

Graubünden 2020

« Předchozí příběh

Spojené arabské Emiráty 2017

Další příběh »

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..