Čas vánoc je tady, já už je dlouhá léta neberu moc vážně, jsou pro mne zcela jasně časem odpočinku. Tento rok budou vánoce pro hodně lidí asi ještě o krapet jinačí. Spousta lidí si tento rok možná uvědomila, že spolu s partnerem nepatří, někteří si to možná o to víc uvědomili, že spolu být mají a navíc to ještě okořenili přírůstky do rodiny. No pak jsou tady ti lidé, kteří někoho hledají, ale ještě nenašli. To nic nemění na tom, že i když nikoho nemají, že nemohou užívat pořádně života. Já také patřím k této skupině lidí.
Na první adventní neděli jsem dostala spontánní pozvání na výlet na rozhlednu na hoře Molesón. Krásný nápad, protože jsem se tam už dlouho chystala. Vyjíždíme vláčkem s ponuré mlhy na 2000 m n. m. Sluníčko v obličeji, nádherný výhled do širého okolí nás vítají.
Projdeme se k blízkému vrcholku a strávíme tu nějakou chvilku. Zatímco jde sluníčko pomalu spát a lidé spěchají domů, my se pomalu loudáme ke gondole. Na horizontu jde slunce nakutě, na druhé straně vychází měsíc a obloha se zabarví dorůžova.
Můj pracovní život v období předvánočním znamená spoustu práce, týden uběhne jako voda a už se dostáváme k druhé neděli adventní. Tu věnuji chystáním stromečku a odpočinku. Také si zajdu do své oblíbené cukrárny Steffen v Aarberg a trénuji chuťové buňky. Moje hubaté cynické Já vydatně pomáhá.
Jako vždy v období předvánočním prochází okolím ovčák Jens a jeho stádo ovcí. Je to vždy poutavý podívaná, jak klidně se u nás objeví a za dva dny zase zmizí o kus dál.
Čas ubíhá neúprosně a přesto všem stejně a už se ocitáme ve třetí adventní neděli. Celý víkend jsem zasvětila odpočinku, v sobotu jsem vyrazila do wellness. To bylo po dlouhé době opět otevřeno, ale jen na týden, aby se zase až téměř do února zavřelo. Ani nevím, jestli se mám radovat nebo plakat.
Ten týden, kdy budou vánoce, trávím prací neprací. Někde se ještě zaskočit musí, veškerý stres už ale opadá, spousta zákazníků má už zavřeno. Můj plán na Vánoce je jednoduchý – nejradši bych šla lyžovat, ale Perinbabka má jiné plány.
A jak strávím Štědrý večer? Sama s mým hubatým cynickým Já – výborně si navařím. Určitě si zamlsám, moje cynické Já miluje takové věcičky. Cukroví už napečeno je, každý rok vždycky něco dostanu. Tentokrát to byli dva balíčky, první jako dárek od sousedky z vesnice za mé úspěšné zkoušky dispečera, a druhý balíček jako pozvání na večeři k mým domácím…a budeme se dívat na pohádky.
Moje cynické Já se mne taky bude jako každý rok ptát, u nás v teple domečku: A kolik zvířátek teď někde trpí a nemá domov, nemá něco teplého do bříška.
Zvířátka už pro příští rok vybrané máme, kterým pomůžeme a hezky si to ještě jednou projdeme a darujeme. Moje cynické Já bude moc šťastné a bude si hrát a malovat budoucnost, co vše ještě zažijeme a vyfotíme, abychom mohli pomoci přírodě.
Moje cynické Já vám mává a vzkazuje vám, že nikdy nejste sami. Že jste prima tak jak jste, že je hezké, že tu jste a že je vše v pořádku, všechno dobře dopadne. Teď si ale odpočiňte, užijte si klid a pohodu. Protože pak pojedeme neúnavně dál, abych vám cestou necestou ukázala svět tak, jak ho vidím já a vy mne svět, ve kterém stojí za to žít.
PROTOŽE VY DĚLÁTE SVĚT HEZČÍM, UŽ JEN TÍM, ŽE JSTE…
