408 0

Léto je tu, procházím se naším okolím. Sluníčko svítí, v médiích se každý den objeví něco v souvislosti se změnou klimatu. Moje slavné cynické Já, věčně toužící po nových dobrodružstvích, se skoro nudí, protože co je na Mt. Everestu nebo v Grónsku každodenní realita, o tom u nás v Elswil na 600 m.n.m. nemůže  být řeč.

 

 

 

Sníh je už pryč, žádné mrtvoly v ledovci – moje slavné cynické Já jen zhrzele zamrčí: Enom hovno tu je…Okamžitě nabádám své slavné cynické Já se slušně chovat, ikdyž, ruku na srdce, něco na tom je. Moje slavné cynické Já hned cítí porozumění a už se usmívá: Vzpomínáš loni v tuto dobu? No jasně, některé věci se prostě zapomenout nedají.

 

 

03:30, budíček zvoní. A ještě chvilku a ještě chvilku. Dál už ale smlouvat nejde a je čas vstávat. Ve tmě domova usedám na božský trůn, rozmžourané očička, splachuji, známé šumění vody. Můj pracovní den startuje. Je pátek 13. dubna, den jako každý jiný. 

 

 

Dragonův motor brumlá, v 05:00 mi zákon dovoluje vyrazit na cestu. Společně s kolegou se vydáváme k zákazníkovi, jednomu z mých oblíbených – Recycling našeho okresního města Fribourg. Nastláno pilinama, nakládá mi Philipp, jsme výborně sehraný tým. Ptáte se, co to nakládám? Odvodněné lidské výkaly, exkrementy, lidově řečeno hovna – ty naše. Jestli to smrdí? Moje slušnost vám odpoví, že fotky přece nesmrdí, ovšem moje slavné cynické Já vám vzkazuje: Smrdíme božsky, všichni stejně bez výjimky a někteří možná ještě víc. Sjedu moje slavné cynické Já pohledem, který by mohl zabíjet a už sedí moje slavné cynické Já poslušně v kamioně. Po dvaceti minutách vše naloženo a je čas se vydat na dalekou cestu směrem pohraniční Basilej.

 

 

Den se ospale probouzí a míjím hlavní město Bern, pomalu přibývá provozu. U Basileje to vypadá už úplně jinak, ale mám štěstí, mířím dobře kupředu. Moje slavné cynické Já se probouzí, mžourá očkama a ptá se: A kam to, prosím tě, všichni jedou? Do Německa na nákupy? Všichni ve stejnou dobu? V každém autě jeden člověk? Hloupé otázky, okamžitě zavádím Zákaz hovorů s řidičem během jízdy. Moje slavné cynické Já se brání: Nejsme v autobuse! Ale i v kamioně se musíš připoutat! Přistiženo při činu, moje slavné cynické Já mlčí, je uražené. Nevadí, to se brzy změní.

 

 

 

Přijíždím na místo a hned skládám do velkých bunkrů, kde bude odpad dál veden do sušáren a spalovny, to aby bylo v Basileji čím topit. Dobrých 26 tun kakátka. Nastává obrovský moment mojeho slavného cynického Já – běží honem pro vzorek. Stoupáme po schodech nahoru, slavnostně, hrdě až vlastenecky směrem ke kanceláři. Nenápadně se ptám svého slavného cynického Já za kterou zemi tu vlajku vlastně nese? Ale moje slavné cynické Já nevnímá a odevzdává u přepážky vzoreček, to aby tady na hranici Švýcarsko – Německo dobře věděli s jakýma hovínkama z kantonu Fribourg to tu mají dočinění.

 

 

Ještě do kanceláře pozdravit chlapy a potkávám první ženu svého dne. Proč je nahá? Protože jsme v kafeterii jen a jen mužského světa. Kafko nabídnuto spalovnou a už pádím dál.

 

 

Pokračuji dál, nedaleko do Pratteln pro stavební materiál, který povezu k nám pro další použití. Přijíždí velký dumper, dvakrát nahodí a 26 tun je naložených, úsměv, zatroubení a zamávání Medvídkovi Míšovi. Ještě vyvážení, čeká mne další žena mého dne – Anita, ženské žvatlání a čokoláda. Vydávám se opět na cestu, jedeme o každý metr a minutu.

 

 

Nehoda na druhé straně dálnice způsobuje obrovskou zácpu. Přesto jedu dobře, složím a jedu zpět k zákazníkovi a v čase 4 hodiny 26 parkuji, vypínám motor, 320 km za námi. Na řadě je opět Philipp, pro mne 45 minut povinné pauzy po 4,5 hodinách jízdy. Čeká mne další žena, tentokrát na záchodě, to abych měla zítra zase práci. Ještě kafe, oddechnout si a čas opět pádit dál.

 

 

Opět stejná cesta do Basileje přede mnou. Jedeme dobře, Dragon poctivě pracuje. Nastává zácpa, důvodem je zahraniční kamion a paní s malým autem v přítomnosti policisty. Odraný plech a půl Švýcarska stojí. Je odpoledne, zdá se vám, že vidíte opět stejnou fotku? Ne, to jsou proudy lidí, kteří míří do Basileje a dál. Skládám, vše probíhá dobře.

 

 

Vydávám se k Medvídkovi a Anitě pro stavební materiál. Bohužel jsem ztratila mnoho času zácpou a silným provozem a palubní počítač hlásí 1:33 povolené jízdy na 130 km domů. Jak asi tušíte, domů už to stačit nebude a pátek třináctého nezklame. Již v Eggerkingen tradiční každodenní zácpa, u Bernu velká havárie na protější straně dálnice a do depa mi zbývá tak 35 minut.

 

 

Bohužel mi to nestačí a po 4h a 20 minutách musím opět udělat pauzu, tentokrát hodinovou. Zastavuji na mé oblíbeném místě, bernský Grauholz. Je pátek podvečer, nacházím ještě místo a večeřet se bude dnes v restauraci. Prima jídlo za přijatelnou cenu, příjemný personál se kterým vždy ráda prohodím pár slov. Na parkovišti čeká Dragon, místo se začíná zaplňovat. Dragon je jediný kamion se švýcarskou značkou, je obklopen Nizozemci, Slováky, Čechy, Turky, Litevci, Bulharem, Polákem, Španělem a další přijíždějí.

 

 

Na mne čeká cesta domů, vyklopit stavební materiál. Máme s Dragonem za sebou 560 km, přes 50 tun výkalů a 50 tun stavebního materiálu a téměř 14 hodin na cestách. Den co den, byl to dlouhý týden, pak přijdou jiní kolegové, střídáme se. Dnes a denně přes 100 tun lidských exkrementů po několik měsíců do doby, kdy zákazník zprovozní svou novou spalovnu. Ale na mne teď čeká víkend. Jdu domů a na trůn. To abych zas měla práci, motivaci mám. 

Jestli je každý den takový jako dnes? Ne, každý den je jiný a je to práce táhnoucí se přes dlouhé měsíce.

 

 

Bude se měnit počasí.

 

 

První žena mého dne také.

 

 

Můj trůn.

 

A koneckonců nástrahy této práce na sebe nenechají čekat.

 

 

V noci vydatně pršelo a výkaly nabrali spoustu vlhkosti. Zatímco za sucha jde všechno ven, s deštěm zůstane materiál pěkně lepit po stěnách návěsu. Obouvám gumáčky, chytám lopatu a čeká mne práce.

 

 

Moje slavné cynické Já už někde v dáli slyší: Fuj, stát v hovnech, to smrdí…A teď ruku na srdce: Vy jste nikdy nestáli ve sračkách? V těch životních? Utekl vám partner? Propouštění lidí z firmy, protože se nedaří…Drahý rozvod, který vás připravil o peníze…Pochybnosti o svém životě, kterým směrem jít dál…Jdu správně? Tak vidíte…Těm sračkám se prostě nevyhne nikdo.

 

 

Až budete dnes v klidu svého domova trůnit na svém trůnu, číst si noviny, luštit sudoku a křížovky, ťukat zprávy své lásce a nebo kouřit cigaretku, tak věřte, že děláte fantastickou věc. Znáte ten pocit, když potřebujete a nemůžete, protože není kde? A nebo když není toaletní papir? V případě, že máte kde trůnit a ještě čistě, máte víc než většina civilizace tohoto světa. Mám za sebou krásné pláže tohoto světa: Fuerteventura, Lanzarote, Sicílie, Nový Zéland. Máme nádherné pláže bez záchodů a prochcané moře. A mohu vám jen říct, že záchodů je pořád málo.

 

 

Sbíráte poctivě po vašich pejscích? Přispíváte k čistotě polí.

 

Dnešní otázka zní: 

Máte čistý záchod? Začíná tam kultura národa. 

Stačí jen spláchnout, není to úžasný luxus?

Kakáte? Dáváte mi a spoustě lidem práci, jste čistotní, vše jde tam, kam patří. 

 

 

Jestli jste dočetli až sem, jste stateční. Moje slavné cynické Já vám mává a je šťastné. A každý večer po práci se mě v postýlce ptá: Udělali jsme něco dobrého pro tento svět? Malinkatý kousek určitě jo. Chcete posraný svět? Já rozhodně ne. To není o hovnech, ale o tom, jak je rozumně využít. Využít pro to, aby tento svět zůstal čistý. Leží to v rukou každého z nás.

 

…VŽDYŤ VY DĚLÁTE HEZČÍ SVĚT UŽ JEN TÍM, ŽE JSTE…

 

 

 

 

Sdílet příspěvek

…na cestách pro vás…

« Předchozí příběh

Putování Galterntal a moje švýcarská rodina

Další příběh »

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..