500 0

 

Překrásné ránko, poslední neděle než půjdou děti do školy, prázdniny jsou za námi. Moje slavné cynické Já je plné elánu, pohled z okna hlásí bez mráčků a dnes bude prima den a já se nemusím o nic starat. A to v pravém slova smyslu.

 

 

I moji domácí byli na prázdninách. To znamená, že mi případnou jisté úlohy, např. vybírat poštovní sránku a zalívat kytinky a to každý den. Moje slavné cynické Já bere takové věci velmi vážně. A jak jistě z mých reportáží už víte, dostanu hezkou odměnu. Tu mám už dávno promyšlenou a teď je pravý čas ji uskutečnit. Po domluvě s Heidi & Peter vyrážíme. A rozkaz je jasný: Vem si jen něco k pití! Nepůjdeme sami, přidají se i vnoučátka. Moje slavné cynické Já už brebentí: Vysvětli to pořádně – vnoučata bydlí o dvě minuty dál a ještě o kousek dál druhá babička. Jinak řečeno – vnoučata jsou u babiček, ikdyž nejsou prázdniny, jak praktické! A ještě někdo se přidá – pan Aiki.

 

 

Moje cynické Já a Aiki se mají rádi, jen ne furt. Začíná to už při nastupování do auta: Tady není místo, kamaráde! Když něco nepasuje, musíte to upravit! 1:0 pro moje slavné cynické Já. Vyrážíme do města Fribourg a pak druhým autem do obce Tafers. Moc si užívám jako spolujezdec, neboť tudy jsem už jela tolikrát kamionem a autem, plně koncentrovaná na svou práci. Přijíždíme do Tafers. Na mé přání dnes půjdeme velmi oblíbený a v kantonu známý výlet – údolí Galterntal.

 

 

Vykračujeme bravurně, protože dnes máme před sebou dlouhý program. Peter udává tempo a vnoučata se přidávají. Počasí a krása přírody nás svádí a Aiki kontroluje, jestli jdeme všichni pohromadě. Jeho krátké nohy mají sílu. Procházíme místem Ameismüli se 2-3 domečky.

 

 

Odtud dál bude už je příroda. Nemůžete se ztratit, vede tudy jen jedna cesta – nahoru a dolů, stále kupředu. Cesta je velmi pěkně udržována. A pomalu je cítít podzim.

 

 

Nekterá místa jsou opravdu panenská. Zastavíme a obdivujeme tu krásu.

 

 

Putování je pohodové, nyní stoupáme nahoru. Dostává se nám odměny v podobě pohádkového výhledu. Divoká romantika má co do sebe, je opravdu na co se dívat.

 

 

Posloucháme šplouchání vody. Asi 17 kilometrů dlouhá Galtera, známá také jako Galternbach, francouzsky Gotteron, si hledá svou cestu mezi mnoha kameny a dřevem.

 

 

Heidi koštuje plody přírody a teď budeme zase sestupovat. Aiki už netrpělivě čeká, má radost z dnešního putování. Trénuje každý den s Heidi u nás v okolí a teď se jeho pravidelná snaha opravdu vyplatí.

 

 

A zase pozorujeme vodní hladinu. Co hledáme? No jasně – žijí zde ryby? Neviděli jsme žádné, možná si s námi hrají na schovávanou. Voda je ale průzračná, tady žije příroda svůj život.

 

 

Přicházíme k posezení. Dva páry si užívají sklenku bílého a pohodlnou přestávku. Za takových podmínek je to pochopitelné. I my si dáme pauzu. A Aikoho obličejíček jasně říká: Teď získám bod já, kamaráde! No to su teda zvědavá!

 

 

Čipsy a skleničku bílého, dnes nemusím řídit, tak si dopřeji taky. Žvatláme. Dnes slaví sportovní Švýcarsko výjimečný den – národní Šwing a alpský svátek, který se koná pouze každý třetí rok. Rodiče Eleny a Louise se tam rovnež vydali a my budeme hlavní klání sledovat odpoledne v televizi. Aiki dá odpočinout svým nožkám a my žvatláme o tom i tom.

 

 

A Aiki? S vypláznutým jazykem získává zcela jasně svůj první bod: Máš čipsy v ruce? Jo, mám. No vidíš, nemusím se o nic starat a ještě mě královsky nakrmí. Tak jo, kamaráde – 1:1.

 

 

Posílení přestávkou vyrážíme dál. Čeká nás poslední kousek putování a ocitáme se ve původní části města Fribourg – údolí Gotteron. Dle staré legendy zde žila dračice. Moje slavné cynické Já potichu mrmle: Dračice ve Švýcarsku ještě nevymřely, jen na sebe vzaly ženskou podobu. Podobizna draka je dnes symbolem stejnojmenného hokejového klubu Fribourg Gotteron, který hraje první ligu.

 

 

Údolí je také známo chovem pstruhů. Pozorujeme ryby různých velikostí. Veverka nám předvede impozantní šplhací výkony a zase zmizne. Maminky poníčci s mimátkama odpočívají ve stínu. Přicházejí rodiny s dětmi, lidé si chtějí odpočinout v přírodě.

 

 

My se už ocitáme v malebném Starém městě u našeho auta a jedeme zpět i pro druhé auto a čeká nás další část naší neděle. Protože jsme časově vše prima zvládli, následuje krátká odpočinková pauza. Lýtka jsou trochu unavená a Aiki brouká: Hej kamaráde, sedni, lehni! Odpočívej! Moje slavné cynické Já se opravdu podivuje, jak ten nejmenší neplatič v domě perfektně ovládá celou domácnost.

 

 

Maminka od Heidi přijde a stráví s námi celé odpoledne. Tento rok oslavila své 90. narozeniny, žije ve své domácnosti nedaleko nás. Je čilá, ráda se směje a účastní se všech rodinných oslav a akcí. Pochutnáváme si na výborných pokrmech, Heidi je vynikající hospodyňka.

 

 

Společně necháme plynout dnešní prima den. V podvečer klesne na kolbišti do pilin nový král, vyhraje svého býka, věnec a bude po další tři roky králem. Aiki a jeho pohled nastolí jasná pravidla: Tady jsem králem já a není tu místo pro tebe, 2:1. Okej, ty mrňavý šéfe, den ještě neskončil.

Takové dny mají pro mne obrovský význam. Ptáte se proč? To vandrování samo o sobě podnikám i sama. A toto putování bylo už dlouhou dobu na mé listině přání a cílů a mohu úspěšně udělat další háček. Ale moji domácí – to je úplně něco jiného…

 

 

Bydlím u nich od roku 2006. Tehdy ještě Česká Republika nebyla v Evropské unii a já jsem žila ve Švýcarsku ilegálně. Přesto vše mne moji domácí přijali, protože jsem jim připadala sympatická. Od té doby platím stále stejné nájemné, už mi mnohokrát různými způsoby pomohli. Starali si o mého kocourka Palinka, když jsem byla na cestách. Nemusím nikde běhat kvůli svému autu, jen to nahlásím a auto je opravené. Tento rok můj Peugeot hodně bojkotoval a protože studuji, finančně jsem nestihla vše včas pokrýt. I tady moji domácí přivřeli oči a já jsem mohla opravu zaplatit později. Tyto drobnosti jsou pro mne velmi důležité, neboť dnešní svět je neshledává podstatnými. Já ale ano. Pokaždé se těším, když se vracím ze svých cest k nim domů, že jsem součástí jejich života a jsem za to moc vděčná. A další krásný den je u konce.

 

 

V noci v postýlce po 22:15 moje slavné cynické Já tiše poslouchá. Aiki jde v tuto dobu pozdravit lišky a svým Haf Haf koncertem se mi vkrádá do spánku. Ale dnes je klid. Jojo kamaráde, krátké nožky dnes poskakovaly a teď už spí…tak teda 2:2!!!! A příště teda zas!!!

 

A co vy?

Dnes jste se šli už projít? V mé reportáži jste viděli, že to jde, vyrazily jsme tři generace, teď už se nelze vymlouvat…

Odpočali jste si? Je to velmi důležité, dokázat si odpočinout a umět vypnout, tankujete sílu do boje všedního dne…

Mám prima švýcarskou rodinu, co myslíte? Já si myslím, že na ně mohu být opravdu pyšná…protože svět potřebuje takové prima lidi…

 

…VŽDYŤ VY DĚLÁTE SVĚT HEZČÍM UŽ JEN TÍM, ŽE JSTE…

 

 

 

 

 

Sdílet příspěvek

Posraný svět

« Předchozí příběh

Silniční tunel Gotthard

Další příběh »

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..