586 0

Nastal čas prázdnin, klid a odpočinek, děti volno ve škole. Léto je tu v plném proudu a k létu patří i sluníčko. Je 1. srpen, státní svátek, vznik Švýcarské konfederace. Jinými slovy – můj druhý domov dnes slaví narozeniny. V naší dědince vládne pohoda a ticho. Líně se protahuji do horkého, slunného dne a vyrážím se svou kamerou na mou pravidelnou krátkou procházku.

 

 

Hned u dveří mne upoutá nepatrný pohyb u našeho vjezdu a jak zjišťuji, navštívila mne malá rodinka čtyř bodlinek. Dávám jim vodu, mají obrovskou žízeň. Ponechám je v klidu a jdu svou cestou.

 

 

Švýcarsko trápí obrovská horka a sucho. Žně jsou s předstihem téměř za námi, holá pole odhalují vážnost situace. Jiným hospodařům dochází krmivo, protože jetelina přestala růst. Procházím se kolem lesa, láskyplně objímám svůj strom, suché listí leží všude kolem a připomíná podzim. Pokračuji dál, políčko s ovsem, snad poslední v okolí. Míjím krásnou louku s kvítím, která je už po mnoho let útočištěm pro různá zvířátka a hmyz. A samozřejmě bodláky.

 

 

Když se vrátím domů, zkontroluji bodlinky, odpočívají. I já si chci užít volný den. Navečer se obloha zatahuje, že by konečně přišel déšť? Bodlinky hledají potravu a já popadám svou kameru a vydávám se zase na výlet kolem naší vesničky. Tmavé oblaka táhnou přes horu plnou pohádek, v dáli dunění hromu. Úderem osmé hodiny večerní zvony kostelů podtrhují význam dnešního dne. V přilehlých obcích vzplanou ohně a ohňostroje. Švýcarsko slaví svůj den. Začíná se stmívat. Pozoruji krásný západ slunce. A pomalu začínám tušit, že tolik potřebný déšť již nepřijde a zítra nás opět čeká horký den. Slunce zapadlo a švýcarskou dálnicí projíždí pár aut. Vracím se domů a chci spát, zatímco jiní se probouzí. Moje bodlinky čiperně pobíhají klidnou nocí. Fotili jste někdy bodlinky v noci? Ti se nezastaví!!!

 

 

Příští ráno prohlížím bodlinky, vše se zdá v pořádku. Na internetu sbírám nějaké informace o ježcích, ve Švýcarsku jsou chránění. A ne vždy potřebují zvířátka naši pomoc, v naší vesničce žije spousta ježků, mají zde výborné podmínky, ponechávám je v klidu. Užívám slunný prazdninový den u řeky Sense, je pátek, léto, prima společnost, moc mne těší jak se o mne mužský svět stará. Navečer jsou bodlinky pohromadě, odpočívají.

 

 

V sobotu ráno ale nalézám jen dvě bodlinky a ještě na tom nejhloupějším místě – pod mým autem. Hned jim dám napít, jsou velmi krotcí. Vyhledávám informace a písemně kontaktují Hotline. Rada přichází vzápětí: Bodlinky musím zvážit. Moje slavné cynické Já už mudruje: Čejče ženská, ještě že máš doma kuchyňskou váhu! Aspoň na vážení bodlinek když ne na pečení!! Jeden trpaslík váží 80g a druhý 100g. Jsou moc slabí, aby dokázali přežít zimu. A po mamince ani stopy. Přesto vím, kde mají své doupátko a hned usínají.

 

 

Je sobota a dle rady paní z Hotline vyrážím k nejbližšímu útulku vzdáleném asi 45 km. Jedu pyšně po dálnici a moje slavné cynické Já mi šeptá: Co vše jsi tudy kamionem vezla, ale bodlinky ještě ne! Jsem spokojená a v útulku Rosel Brügg bei Biel nás už očekávají. Pár informací a moje bodlinky nastupují do odborné péče, kterou jim já nemohu nabídnout. Přidávám 100 CHF na podporu a dostávám pokyny jak přilákat ještě zbylé dvě bodlinky. 

 

 

S dobrým pocitem se vracím zpět a tmavá obloha snad přinese tolik potřebný déšť. Pro trochu osvěžení mířím na místní koupaliště. Děti, dospělí, starší, mladší užívají léta. A mladí puberťáci s hlasitou muzikou a cigaretkou demonstrují svou dospělost a důležitost. Myslím na moje bodlinky. Přežijí ti dva a najdu ještě ty zbývající? Večerní nádherná obloha plná letních odstínů slibuje déšť. Ale ten opět nepřichází. A místními médii proběhne zpráva, kterou všichni tušíme: Je vyhlášen naprostý zákaz ohně po celém kantonu, grilování, rozdělávání ohně v lese a jeho blízkosti. Ale i nedostatek vody na jedenácti salaších pro dobytek v horách trápí hospodáře. A jednou z nich je Hohmattli s koňmi v hoře plné pohádek. Je svolána kantonální komise, která žádá o pomoc Švýcarskou armádu, která se postará o to, aby z přilehlých jezer mohla helikoptérou transportovat vodu tam, kde je jí třeba.

 

 

Je neděle, sluníčko mne vyláká opět na koupaliště. Cestou míjím vesničku Fendringen. Zatímco já si jdu užívat výhod léta, snaží se zde hasiči, policisté a jiní lidé na hospodářském statku zachránit před ohněm co se dá. Jak se v pondělí dozvídám z našich novin, shořel celý seník. Moje slavné cynické Já už někde v dáli slyší, že to jistě zaplatí pojišťovna. Ano, ale kde koupit seno, když celá Evropa trpí horkem a dochází krmivo?

 

 

Úplnou náhodou se mi podaří navečer najít další bodlinku naproti v zahrádce u souseda. Hned mu dám napapat, krmivo pro kočky, které mi dali v útulku. Bodlinka má obrovský hlad. Čtvrtého jsem pouze zahlédla a už zmizel. Hledám ho s přestávkami celou noc, bohužel bezvýsledně. Nad naší dědinkou se opět nahání mračna, pršet bude ale zase jinde.

 

 

K večeru v pondělí jsem odhodlána naposledy hledat poslední bodlinku. Jsem unavená, je po desáté večerní a tak tomu dávám poslední šanci, protože nemá smysl držet v přepravce moc dlouho druhého ježka. Jdu naposledy na místo, kde jsem spatřila bodlinku. Je tma, po silnici občas projede auto. Ve světle baterky postřehnu drobný pohyb. A opravdu, malá kulička se zastaví a já hned vím, že jsem našla poslední dílek mého kvarteta. Hned ráno vyjíždím i s posilou, vnoučkem mých domácích, stejnou cestou do útulku. Jak se dovídáme, oběma druhým bodlinkám se daří dobře. S úsměvem na tváři jedeme domů.

 

 

Den se chýlí ke konci a tmavá obloha slibuje tolik potřebný déšť. Pozoruji tu nádhernou scenérii, všichni čekáme na dary nebe. Padají první kapky. Příjemný chladný vítr mi pročesává vlasy. A začíná probouzet se život. První Pan šnek vylézá na kraji silnice. Procházím se kolem lesa, šumění korun stromů, přichází bouře. Začíná se blýskat na lepší časy?

 

 

Usínám jako nejšťastnější člověk na světě. Moje rodinka Bodlinek je v dobrých rukou, mám obrovskou radost, že se mi je podařilo všechny najít, ty malé ostnaté klubíčka, chce to čas a až ten čas nastane, zase je přivezu k nám, zpět do Elswil, na zahrádku za domem. Ježci jsou velmi vázáni ke svému revíru. A snad se i nebe smiluje a pošle nám dostatek vody. A moje slavné cynické Já jen tiše brouká: Známe Mars, lítáme do vesmíru, boříme světové rekordy, víme, co je to H2O, víme z čeho se skládá, ale vyrobit ji neumíme. A vážíme si jí teprve tehdy, až dochází. A mne jen ještě napadá: Uběhlo již sedm dnů, vše nejlepší k narozeninám, Helvetia.

 

Dnešní otázka zní:

Co byste popřáli zemi Helvétského kříže k narozeninám?

Vážíte si vody? Její nedostatek pociťuje celý svět…

Jak snášíte horko vy? Ja moc dobře ne…

Pomáháte zvířátkům? Udělejte dobrý skutek, potřebují nás…

Dnešní den a nejenom ten dnešní je věnován mému druhému domovu, Helvetii. Ještě o to víc je věnován všem lidem, kteří pomáhají zvířátkům v nouzi, nejen v těchto horkých dnech. Máte laskavé srdce…

 

…VŽDYŤ VY DĚLÁTE SVĚT HEZČÍM UŽ JEN TÍM, ŽE JSTE…

 

 

 

Sdílet příspěvek

Výstava Dietisberg 2017

« Předchozí příběh

Kmotra a zvířátka

Další příběh »

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..