Je 24.12.2018, Štědrý den. Poslední týden trápí Švýcarsko silné poryvy větru a dnes už celou noc prší. Hlavou mi jedou zážitky a myšlenky posledních měsíců.
V hoře plné pohádek dozvonil zvon. Dlouhé a krásné léto přilákalo obrovské množství turistů, skončil čas mých návštěv k hospodářům, čas Fondue s přáteli, žvatlání a smích. Nenápadně přišlo září a čas rozloučit se. Zvířata se vrátila do údolí ke svým majitelům, dosvištili svišti, příroda chce svůj klid.
S podzimem přichází mlha a já toužím po slunečních paprscích. Popadám kameru a vyrážím do hory plné pohádek. Nastalo ticho a první sněhové vločky dávají nám lyžařům velkou naději, že budeme už brzo užívat zimních radovánek. Mlhu nechávám za sebou a stoupám k Hohmattli.
Kráčím pomalu nahoru a vyhýbám se koňským koblížkům, užívám si ten klid a podzimní náladu přírody. A jak tak procházím mezi koblížky, ocitám se na vrcholu Hohmattli. A moje cynické Já se mne tiše ptá:
Jsme teď v nebi? Ta otázka mi přijde tak nevinná a dětinská, že vlastně ani nevím, co odpovědět. Pode mnou rozprostírá se apokalyptický svět, vše pohltila mlha. Zmizelo vše – Fribourg, Bern, veškerá civilizace. Jen vrcholy okolních hor mi dávají dojem přeživšího trosečníka. Kde vlastně začíná nebe? Dotýkám se hvězd a s vyjímečným dojmem vracím se zpět do kulturního světa.
Naším krajem prochází ovčák a s ním přichází vánoční čas. Je sychravé prosincové ráno a stádo o šesti stech ovcích tráví čtyři měsíce na zimních pastvách. Popadám kameru, čokoládu a jablíčka a vydávám se na návštěvu. Nenápadně se přibližuji, psi zpozorní, nechci vyvolávat povyk, zastavím se a tiše čekám, až přijde ovčák ke mně, psi mne očuchají, vypadá to okej.
Podávám ruku na pozdrav – ovčák Jens, Němec žijící ve Švýcarsku. Jens přes léto pracuje na stavbách a v zimě se stará o stádo. Vlastní dva osly Lorenzo a Pepino a dva psy – jedenáctiletého hnědého Davida a čtyřletého černého Lupa. Příjemná konverzace, tiše pozoruji stádo, které se přesouvá na jiné pole – jetelové – opravdovou delikatesou pro ovce.
Krátce po poledni chystá Jens ohradník, kde budou zvířata odpočívat. Krátké silné hvízdnutí, psi zbystří, ovce jako na povel následují Jense. Během minuty je celé stádo v ohradníku. S obdivem pozoruji tu práci a moje cynické Já tiše brouká: To je jednodušší pracovat se zvířaty než s lidmi, že? Culím se, opouštím ovčáka a vydávám se za svými povinnostmi.
Předvánoční čas poznáme v naší branži už koncem září, jedu směr Curych, zácpy na dálnici jsou mým každodenním chlebem. Špatné a velmi větrné počasí vyžaduje spoustu koncentrace, poslední týden před Vánoci přibývá provozu a to i v noci.
Je pátek a rozkaz od šéfa je jasný – dva týdny volna. Odpočinu si. Ještě drobná pozornost pro můj ryze mužský svět. Ten mi nakládá a skládá, ti chlapi si to zaslouží. Cestou všechny parkoviště zejí prázdnotou, jen tuzemské kamiony pracují.
S kamarádem šoférem zastavíme cestou domů na Nonstop čerpací stanici Grauholz. Firemní večírek, ikdyž nepracujeme ve stejné firmě, ale pro stejného zákazníka. Obrovské parkoviště je jen částečně zaplněné – hlavně Švýcary. Ti budou pracovat až do pondělí, aby si lidé mohli pohodlně nakoupit. A moje kamiónová duše jen tiše doufá, že to všichni stihnou domů. Že ti šofeři přes všechny nástrahy našeho povolání budou na Štědrý den tam, kde je jejich doma – u svých rodin, žen a dětí, prostě tam, kde se cítí nejlíp.
Dnes je tedy Štědrý den, dopoledne vyrážím do hory plné pohádek. Několikadenní silný déšt´ konečně zvedl hladinu řeky Sense. Vydávám se o kousek výš, ale nad 1400 m.n.m už letos cesta nevede. Tady má příroda jiný řád, mokrý sníh zahalí přírodu jemnou přikrývkou. Vracím se zpět a cestou se mi zjevuje nám místním známý pohled – stádo divokých koz vychází na pastvu. Ve Schwarzsee mne ale čeká jiný pohled – na 1000 m.n.m prší, otevřené sjezdovky jsou zavřeny, nikde nikdo. Jen lyskám je to viditelně jedno. Mé největší přání k Vánocům opět nevyšlo – Vánoce na lyžích. A mé cynické Já jen žvatlá – sníh nelze objednat v internetu?
Vracím se domů, čeká mne slavnostní večeře dle české tradice – bramborový salát s řízkem, trocha sladkosti, české pohádky. A hlavně klid. Moje cynické Já tiše šeptá – jiní musí do práce. Ano, vzpomínám na své Vánoce – krmila jsem koně, krávy, jezdila v noci kamion ve službách poštovní trumpetky. A co vy? O čem jsou vlastně Vánoce?
Dnešní den a nejenom ten dnešní je věnován všem lidem dobré vůle. Užijte si ten klid, který teď můžeme mít, odpočiňte si, naberte síly, pobavte se s přáteli. To není o dárcích, stresu a lítání po obchodech, to je o tom umět v tom shonu zastavit…Ne tradice, ale spokojení lidé dělají svět krásným místem…
…VŽDYŤ VY DĚLÁTE SVĚT HEZČÍ UŽ JEN TÍM, ŽE JSTE…
