442 0

Odpočinkový víkend, polovina dubna, počasí se konečně umoudřilo. Lyžařská dlouhá sezóna ( tento rok beze mne) je za námi. Teplé sluneční paprsky mne lákají do hory plné pohádek. I zde se pomalu probouzí život.

 

 

Cvrdlikání ptáčků, místy ještě sníh. Hora plná pohádek mne naučila spoustě věcí. S přicházejícím jarem a teplem získáváme na síle a energii, to víme všichni. Ale když chybí motivace? Když nevíte kudy kam? Množství sněhu, dál už jet nemohu. Popadám kameru a vydávám se pěšky dál. Moc dobře vím, co hledám. Hledám tajemství zakódovaná v přírodě, hledám odpovědi na své myšlenky.

 

 

Rozhlížím se po okolí, zatažená obloha, zasněžená krajina a moje slavné cynické Já jen tiše šeptá: Je to jako náš život, jako cesta naším životem. Chladno a zima, přesto zde bují život. Něco končí, něco nového začíná. Ty nádherné kytinky, které se i přes nepřízeň počasí derou na svět. V noci bude zima, hlásí déšť a přesto, chtějí růst, zářit na celý svět svou krásou. Kde berou tu všechnu svou sílu? Líně se tu valí hovna, co je důležitější než kraví hovna na louce? Moje slavné cynické Já se usmívá. Rostou zde bodláky, neodbytné, pichlavé tyčící se do výšky. I ty patří na louku života. 

 

 

Při další návštěvě je mlha a prší. Mlha, ten moment, když najednou nevíte kudy kam, když stojíte na křižovatce života? Kytinky klonící se pod tíhou deště k zemi. Někde v pozadí trilkování ptáčka optimisty. U potůčku rostou kytinky, které zde rostou každý rok a jen tyto, žádné jiné. Rostou zde v harmonii, právě zde, protože sem prostě patří. Je to jako láska dvou lidí, kteří k sobě našli cestu.

 

 

Loni v tuto dobu zářilo slunce a kytinky se usmívaly na celý svět. Podívejte na tu krásu a něžnost hory plné pohádek!!! Jednoho dne to slunce přece jen vysvitne…

 

 

Na cestě domů potkávám introvertního pana Šneka. Vydal se na dlouhou pouť svým dnem. Jaká překážky ho asi čekají? Kdo ví, ale třeba mu dobrá ruka pomůže na druhou stranu.

 

 

 

Moje hledání na mé otázky končí. Je čas vydat se zpět do civilizace, ještě zastavím v Zollhaus v restauraci a myslím na tu krásu hory plné pohádek. A moje slavné cynické Já mi jen tiše šeptá: I krása dokáže být jedovatá. Ano, o tom mě přesvědčil ženský svět.

Přemýšleli jste někdy nad tím, že i my jsme jako ta louka v hoře plné pohádek? Že záříme a kveteme jako ty nádherné kytinky? Znáte ty hovna v cestě, tu nepřízeň počasí, ty bodláky, ty úskalí, to brodění sněhem? A rosteme i přes to všechno dál, zaříme do světa?

Dnešní den a nejenom ten dnešní je věnován jaru, začátku něčeho nového…

Všem lidem jara – všechno nejlepší k vašim narozeninám. 

Je věnován všem statečným lidem, kteří jsou tak silní jako ty kytinky – bojují dál. Těm optimistům – možná jste ta dobrá ruka, která pomůže v těžkých chvílích. Ale i těm pichlavým bodlákům – ukazují nám cestu, kudy nemusíme jít, abychom zbytečně neztráceli čas. A co ty hovna na louce? Ruku na srdce: Kdo už v životě nestál ve sračkách? Jestli ano, tak jste to zmákli a posílení a určitě o  to moudřejší jdete statečně životem dál.

…VY DĚLÁTE SVĚT HEZČÍM UŽ JEN TÍM, ŽE JSTE…

 

 

Sdílet příspěvek

Nastal čas říct hoře naviděnou…

« Předchozí příběh

…Pomáháme…

Další příběh »

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..