Nový Zéland 2. část Pukehe Hill

Je pozdní odpoledne, rozlehlé nádherné pastviny, spokojené krávy plemene Angus. Čeká mne nové dobrodružství – Pukehe Hill, malé údolí sopečného původu, bílé duny a azurové moře. Na noc zde zůstává jen jeden pár pod stanem a já, co víc si přát. Honem ještě kameru a vydávám se na procházku, bosé nohy v hebkém písku.Na pláži pár rybářů a mladých, kteří užívají sobotní večer. Začíná příliv. Mrtvý žralok a rejnok jsou znamením, že není radno podcenit sílu moře. Ale žralok má v hubě háček. Nedokážu si to vysvětlit, protože později jsem na místních plážích svědkem několika momentů, kdy jak ženy rybářky, tak muži vrátili takové ryby zpět do moře.

Na konci pláže obydlí, bydlí zde hospodář, někde tady na konci světa, míle daleko od civilizace. Začíná se stmívat, do tmy začne svítit jeho prostá vánoční dekorace. Je to legrační mít někde v nikde nohy v písku, spálený nos, vítr ve vlasech a tričko a myslet na Dědu Mráze.Objevují se ale černé mraky, že by zase silný déšť? Ne, jen se přeženou. Spokojená s devíti kilometry v nohou ulehám ve svém pojízdném domečku. Nastává nádherná, tichá, klidná noc, jen šumění moře.Probouzím se do slunného dne, malá snídaně a opět běžím na pláž. Jen rybář projíždí a najednou se tu ocitám sama. Nikde nikdo, z celého světa jen já. Opět se vydávám na procházku, společnost mi dělá strejda Racek.Tentokrát fotím duny a téměř si spálím nožky. Ale nedá se, prostě to stojí za to. Užívám si ten klid než k poledni přijíždí několik rodin s dětmi surfovat. A já se opět vydávám dál cestou necestou severním ostrovem Nového Zélandu. Ale o tom zas příště.