Na závěr mého prvního týdne mého putování po severním ostrově Nového Zélandu zakončuji na mysu Cape Reinga. Co ze začátku bylo naplánováno na jeden den se mění ve dvoudenní úžasné putování. Je až neuvěřitelné, jaké různé úchvatné kulisy dokáže vytvořit změna počasí.
Cape Reinga přitahuje každoročně přes 150.000 turistů. Maják postavený v roce 1879 a dnes již kompletně nahrazen solární a elektrickou energií, mne zaujímá svou drobností v té nekonečnosti prostoru někde tady na začátku světa. Právě zde jsem od vás vzdálena na 18.000 km, ale už “jen” 6000 km od jižního pólu. Přijíždím právě k západu slunce. Společně s ostatními turisty užívám tu nádhernou atmosféru konce dne.
Hned ráno ranní ptáčata a mladí lidé netrpělivě očekávají východ slunce. Ten na sebe nenechá dlouho čekat. Překrásný výhled na Te Weraki Beach je jasným cílem dnešního dne.
Za celou dobu putování potkávám dva páry. A na tom vyhlídkovém bodě stojím opět sama, zasloužený to výhled. Jak je maják najednou daleko vzdálený, malý bod někde ve skalách. Ještě krásný západ slunce z pláže, výstup k majáku, který začíná zářit do noci. Opět den, kdy mám za sebou dobrých 18 kilometrů.
Den ale ještě nekončí. Vydávám se v noci na lov světla majáku. Bezvětří, nikde nikdo, jen světlo majáku chránící lodě na jejich plavbách ze Samojského moře nebo severního Pacifického oceánu. Ale úplně sama nejsem. Svítící zvědavá kukadélka malých různých zvířátek, které se tu pohodlně motají, mi dává pocit jistoty a turistické důležitosti. K půlnoci ulehám a ráno další překvapení.
Maják je zahalen do mlhy. Jak se vše najednou mění. Hrstka turistů oblečených v teplých bundách. Pro mne jasné znamení, že nastal čas vydat se dál do reality všedního dne. První týden za mnou. Co na mě ještě čeká? Ale o tom zas příště.
