362 0

Opět vlna špatného počasí, kterou využívám k práci na blogu. Má intuice mi radí změnit plán a tak vyjíždím směrem na Coromandel Peninsula. I zde jsem plánovala pouze krátký výlet. Co se z toho opět vyklubalo, o tom můžete číst nyní.
Po městečku Thames se zastavuji na krátkou prohlídku Butterfly House, skleníku s motýly. Focení motýlů vyžaduje dost trpělivosti. A přidává se také vedoucí – pan Papoušek zelený. Fotí zde ještě dvě další ženy a asi po půl hodině si v teplotě skleníku připadám jako v The Bachelor: kdo víc nadbíhá, dostane růži. O řezané kytičky nestojím a vzdávám boj.

 

 

Má intuice mi radí jet stále dál, až do městečka Coromandel. K mému štěstí ( už podruhé ) je zde benzínová pumpa, jelikož jsem v Thames vše opět podcenila. A intuice radí jet ještě dál. Co je v GPS 35 km vzdálený Jackson Port, znamená 3.5 hodiny cesty. Čeká mne polní cesta, spokojené krávy, vyhlídky na slunné počasí a taky trochu jiná pravidla silničního provozu. Až navečer přijiždím do Jackson Port a po delší době zavítám na Camping, Departement of Conservation, který se zabývá celostátně ochranou přírody. Vlastně tu krom hrstky místních není nic jiného. Za 13 NZ $ na osobu za noc mne čeká naprostý luxus: vyhlídka na moře, studená sprcha, čisté záchodky a varné konvice. Zde někde v nikde je to naprostá nádhera a zároveň: jak málo stačí ke štěstí.

 

 

Také okolní příroda láká k procházce, takže se další den vydávám na malý výlet. Spokojení volečci, nádherný výhled na pláž až k našemu kempu. Náhle uslyším šplouchání vody a myslím na delfíny. Ale bílé fleky po těle jsou jasným důkazem: malé orky se prohání oceánem. Té celé kouzelné scenérii nejde prostě odolat a nakonec zůstávám noci tři.

 

 

Začínám se stávat součástí této společnosti: přátelská mávnutí, zvědavost Novozélanďanům nedá a také nejde přehlédnout, že nejsem zrovna místní: Odkud jste? Na prázdniny? A jak dlouho? Připadá mi to roztomilé a zároveň opráším svou angličtinu. Dávám se do řeči s Davem, 60-letým důchodcem, který se svým skromným karavanem přijíždí svou zem a dobrovolně vypomáhá v kampu a tráví zde půl roku. Jak sám říká: Ráno vstanu a pak uvidím. Vždyť co mi tu chybí? Musím mu dát za pravdu, protože já pracuji zrovna v kuchyni: s výhledem na oceán píšu blog. Také manažer kempu Fred se ohání a náklaďákem vozí zeminu do vedlejšího kempu na Fletcher Bay.

 

 

Nastal čas vyrazit dál. Cílem dne je dostat se převozní lodí ke Cook Beach. Jak se bohužel ukázalo, byla to pouze loď na přepravu turistů na protější pláž. Jelikož je pozdě, nacházím se v šikimiki městě a jsem unavená, parkuji vedle jiných kemperů, ve městě Whitianga. Mé auto není vybaveno toaletou, zde se toalety nachází a v 21:00 je ranger kvůli vandalům zavírá a ráno v 07:00 je zase otevře. Jelikož někdo v noci asi nespí, ráno v 06:45 klepání na okno a ranger s pokutním lístkem 200 NZ $. Někdo mne udal. Popravdě jsem odpověděla, že jsem se zmýlila a loď není na přepravu aut. Není smilování. Drobná otázka: kam chodí tedy čurkat v noci vandalové přešel úsměvem. Jedna věc je jistá: i královna Alžběta II. nad tou logikou zestárla o 50 let. Vyjíždím dál a v hlavě se mi rodí nová reportáž a příběh o zdejší absurdnosti zákonů. Ale o tom zas příště.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Sdílet příspěvek

Nový Zéland 2018 6.část Black Beach

« Předchozí příběh

Nový Zéland 2018 8.část East Cape Road

Další příběh »

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..