Nastal čas prázdnin. Moc se těším na odpočinek a tento rok jsem se rozhodla, že nepojedu sama. Se mnou pojede můj dlouholetý známý Housi, kterého znáte už z reportáže https://bit.ly/3boNBkM a https://bit.ly/3bg3zgU. Byl během 25 let zodpovědný za chod naší salaše v zimním období. Je dobrý kuchař, tak se nominoval do mého týmu. Moje cynické Já se mnou samozřejmě pojede taky. Společně jsme si pronajali pojízdnou útulnýčku, kterou vyzvedneme v St. Gallen. Odtud vyrážíme směrem Graubünden. Naší první zastávkou je kemping Giessenpark Bad Ragaz. Za 57 CHF na dvě osoby na nás čeká pohodlný komfort. Na terase restaurace se přiťukneme na naše prázdniny.
Druhý den ráno začíná naše dobrodružství. Pohodlně se necháme nést gondolou Pizolbahnen, chceme poznat jedno z nejkrásnějších putování kolem jezer ve Švýcarsku. Na 1633 m n. m. na stanici Pardiel se vydáme směrem Pizolhütte.
Od samého počátku jsme nadšení okolní krajinou, která patří ke kulturnímu dědictví UNESCO pod názvem Sardona.
Nyní se nacházíme ve výšce 2200 m n. m. – před námi leží jezírko Wangsersee. Na malou chvíli se objeví mlha nad vodní hladinou. Cvaknu foťákem, několik sekund později se ukáže sluníčko, které s námi zůstane po celý den.
My mezitím přicházíme k terase Pizolhütte. Na chvíli zastavíme, roztomilý místní dialekt a hezká obsluha nám dodávají sílu. Lanovky přivážejí ještě více turistů. 
I my se přidáme, první stoupání začíná. Je jen těžké uvěřit, že před mnoha mnoha lety se zde rozprostíral velký ledovec. První stoupání zdoláno, rozevře se před námi na 2493 m n. m. přenádherný výhled na Wildersee. 
Ta modrá je tak úžasná! Stoupám ještě o kousek výš a užívám si odtud tu nádheru.
Plni motivace pokračujeme dál. Pod krátkém slézání se ocitáme u Schottensee – tady na sebe naráží ještě víc modré na modrou. Moje cynické Já se mne ptá, jestli je ta voda opravdu tak modrá. Můžeme se podívat. A opravdu je tak modrá!
Po krátké přestávce budeme stoupat dál. Jako vždy se nestačím divit, jak nádherná dokáže být příroda tady na 2000 m n. m. Léto se tento rok ve Švýcarsku nekonalo, o to krásnější začíná být podzim v Alpách. Dostávám se na vyvýšeninu a silný severák mi čechrá vlasy. 
Po pravé ruce se mi ukáže v celé své kráse se diamantové jezero Schwarzsee. Bodlák pyšnící se před objektivem mé kamery je třešničkou celé té nádhery. Přicházím k jezeru a nechám kameru pracovat. Svět barev je tak fascinující! Přichází opět stoupání, dopřejeme si krátkou přestávku. Při celém vandrování jsme viděli spoustu lidí, některým jsme dali přednost, některé jsme několikrát předběhli.
Pokračujeme dál, já se zastavím u Steinmaannli. Ti tu odolávají silným větru a těší se velké oblibě fotografů.
Od teď přichází prudké klesání. Únava je vidět už na mnoha lidech. Přicházíme k dalšímu jezeru Baschalvasee na 2174 m.n.m.
Prudkým slézáním se dostáváme ke stanici Gaffia. Naše putování je u konce, gondolkou se povezeme dolů a dodávkou zpět k našemu autu v Bad Ragaz. To vše takto zorganizováno a parkoviště k tomu za 93 CHF na dvě osoby. Toto putování není zrovna nejjednodušší, mnoho už na počátku přecenilo své síly, spousta musela trpět, zde nesmíte zapomenout brzy vyrazit a v 16:00 přijít k lanovkám. Mockrát děkuji zaměstnancům za příjemné žvatlání. Odhadem zde dnes putovalo na 1200 lidí. My ale pokračujeme dál, musím najít další možnost přenocování. Za několik minut surfování v internetu se nabízí možnost – malý kemping v obci Fideris.
Jako vždy při cestování – objeví se překvapení. Přesně jak stojí v recenzích, taková je i realita. Zorganizováno obcí se nám naskýtá roztomilý, klidný koutek s kontejnery se sociálním zařízením a elektrikou. Zde se zdržíme 3 noci a dva dny, protože se zhorší počasí. Za 23 CHF za vozidlo ( ne osobu!) a 5 CHF elektrický proud je to potěšení.
Prší a my toho využíváme k odpočinku. Jsme tak líní, tak moc, že posuneme i náš Fondue večeři. Příští den je zataženo, my se rozhodneme projít se okolím. 
Nelze se zatoulat – procházíme se vsí, u obchodu si dáme kafíčko a jdeme jen tak dál. Jen zvědavé pohledy místních nás doprovází celou cestu – ta nás zavede do Strahlegg k Bäsebeiz. 
Otevírám dvířka a během několika vteřin se ocitám v jiném světě. Stará prádelna slouží nyní k potěšení. Nechám si dvakrát pobízet a vyzkouším regionální limonádu. Posadíme se venku a užíváme si tu atmosféru. 
Stejnou cestou se vrátíme, já se ale rozhodnu jít podél potoka Arieschbach. Podél vody budu strmě stoupat dál ke starým lázním – Altes Fiderisbad. Toto místo bylo kdysi vyhlášeným odpočinkem bohatých lidí. Po tom všem už ale není ani stopy, dějiny první světové války vykonaly své. 
Celý náš den oslavíme slibovaným Fondue, neboť zítra pokračujeme dál.
Hned zrána ještě mlha, vyrážíme – já trochu nervózní, ale rozhodnutá, směrem Flüelapass. Na autobusové zastávce zaparkováno, stoupám ke svému cíli. Chci zdolat svou první třítisícovku. Kemper se mi zdá menší a menší a já stoupám k nebi. Alpy mi ukazují svou nádheru s čirými jezery. 
Nejsem sama – stádo ovcí zde odpočívá. Dostávám se k soutěsce, přichází mladé děvče. Dám jí přednost. Co bylo dole mlha a déšť, je tady nahoře sníh a mráz. Mlha stoupá a zhoršuje se výhled. Teď musím zůstat silná v hlavě – stoupám na velmi dobře označené cestě od jedné značky k druhé. Kytičky tady na 3000 m mi dodávají sílu. Sleduji stopy, to děvče bude dnes první na vrcholu. A krátký moment na to i já.
Dostávám se na 3147 m vysoký Flüela Schwarzhorn. Odměnou mi bude královský výhled, zasněžené okolní vrcholy hor, silnice průsmyku vedoucí dál. 
Později si užívám sama těch pár minut slávy a při návratu potkám další dvě ženy. Dnes patřil Schwarzhorn jen nám!
Přejíždíme další průsmyk – Offenpass do mne známého Muglin Val Müstair. Jako vždy, vše prima funguje, tento camp oslavuje letos desetileté jubileum. 
Příští den máme v plánu putování podél potoka Ovo dal Romo. Autobus nás zaveze do obce Tschierv a po počátečních orientačních problémech vyrážíme. V roce 2003 zde začali práce k obnovení potoka a po téměř 20 letech zde vytvořila příroda nádherné místo. Užívám si podzim a jeho barvy. V nohách máme dobrých 14 kilometrů. Večer si odpočinu, neboť zítra pojedeme znovu do výšek.
Ráno vstávám, ticho vládne nad kempem, měsíček nás hlídá. Cítím lehkou nervozitu, chci brzy vyrazit. Pojedeme strmou cestou směrem průsmyk Umbrailpass, mám tam nevyřízené dluhy z loňska.
Přijíždíme na 2501 m n. m., stojí tu jedno auto. Oblékám se a můj pohled míří směrem Piz Umbrail. Nebe bez mráčku, cesta je tak viditelná, vyrážím. Něco je ale jinak, jen ještě nevím co. S hlavou dolů, užívám si každý centimetr, tentokrát to jde tak jednoduše. Hlavou mi prochází obrázky z loňského roku, kdy jsem se brodila sněhem. 
Potkávám první pár, který sestupuje. Nahoře u Steinmaannli zastavím – zde jsem loni musela svou tůru ukončit. Teď ale vím, že si jdu pro vítězství.
Spokojeně stoupám na 3033 m n. m. Nahoře mě čeká překvapení – velký kříž zdobí vrchol. Jak se dovídám, byl zde postaven spolkem TTUmbrail Val Müstair dne 21.07.2021. A minulý týden ho pokřtili. Tak krásně můžu vyrovnat své dluhy v Graubünden. Líp už to vymyslet nejde. Užívám si ten nádherný výhled, další dva páry přicházejí. Moje cynické já mi šeptá: Ještě že mě máš!
Mé dluhy vyrovnány, míříme do kantonu Tessin. Protože už je pozdě odpoledne, vybírám příští nejbližší kemp – Bodhi. Ocitáme se v úplně jiném světě. Housi je jednoznačně nejstarším mužem, jak později vidím, jsem nejstarší ženou v táboře. Tento kemp je znám v boulder – scéně. Zdržují se zde mladí, otřelí lidé z celé Evropy. Bereme si poslední místo. Moje cynické Já je v sedmém nebi – nálepka “Nejezte žlutý sníh” vyvolává spoustu otázek.
Mládež si po vykonaných výkonech nadšeně vyměňuje dojmy. Pro dnešek už stačí, chci jít spát. Příští den chceme pokračovat, nemohu odolat, a tak brzy z rána fotím tu atmosféru v táboře. V nabídce jsou pouze sociální zařízení, jedna dobíječka. Včera se hodně slavilo, flašky leží po zemi.
Okurka tu leží ještě dýl a pytlík čaje může použít někdo další. To vše budí dojem jako Flowerpower, tehdy ve Woodstock. Ten jsem sice nezažila, ale duch toho festivalu toto místo možná navštívil.
A ještě jedna věc nedá mému cynickému Já pokoj. Hned zpočátku nám padla do oka značka. Tak když se tu nemá jíst žlutý sníh, tak se tu asi ani nesmí kakat v lese! To si myslí i Housi a spokojeni s tímto výrokem míříme dál!
Krátce na to přejíždíme průsmyk San Bernardino. Ocitáme se v kantonu Tessin. Nejen řeč se změní, také klima. Opět se hlásí počasí ke slovu, přijíždíme do kempinku Bellinzona. Získáváme vynikající místo, a dopřejeme si malý přípitek na naše prázdniny. Pro dnešek má Housiho kuchyň volno, půjdeme na večeři do restaurace. Kempem se line rodinná, příjemná atmosféra. Jednoduše připravené jídlo chutná dobře a za dobrou cenu.
Je sobota a my vyrážíme do města Bellinzona, které je hlavním městem celého kantonu Tessin. Koná se jarmark. Vmísíme se do davu lidí, do té idylické atmosféry, malých oslav.
Projdeme se po městě a dáme si zmrzlinu. Naše malá procházka nás zavede zpět do kempu podél řeky Ticino.
Příštímu dní bude vládnout déšť a tak vypadají naše aktivity. Já budu luštit a trochu číst, pak si dáme přípitek, pokecáme s jinými návštěvníky kempu u přípitku. Půjdu k řece se rozloučit. Průzračná barevná voda tančí mezi kameny, vkrádá se mlha.
Ráno vyrážíme jen o pár kilometrů dál a necháme se vyvézt lanovkou k restauraci Alpe Foppa. Sluníčko mě lechtá do tváří, výhled je nádherný.
Těšíme se dál a přijíždíme do Valle Maggia. Zaparkujeme v klidném kempu, kde není mnoho návštěvníků, za to hodně malých dětí. Ale i to patří ke kempování.
Příští týden nás čeká malá procházka v okolí. Z počátku jdeme dle značení kouskem lesa. Jak se později ukáže, byl to zase špatné značení, a tak se orientujeme dle kolařů. 
Přicházíme k prvnímu mostu, budeme se houpat. Housi se rozhodne jít zpět a já budu pokračovat dál. 
Dostávám se do obce Maggia. Obce jsou tak malinkaté a roztomilé. Přes další most putuji překrásnou dědinkou Aurigeno. Uličky jsou tak úzké a malé, tehdy ti lidé tak žili. Duch času mě odvádí do starých časů. Vše je tak mírné a klidné. A přesto ne tak jednoduché. Jak jsem se dočetla, je toto údolí tak velké, že je třeba 2 hod. autobusem na 50 kilometrů. Mladí lidé odchází, musí to být náročné najít zde práci. 
Procházím dál lesem, podzim se pomalu vkrádá i do kantonu Tessin. Večeře bude dnes jednoduchá.
Dost putování, příští týden si dám volno, Housi si jde po svém. Kolem kempu teče řeka Maggia – schovám se zde a společnost mi dělají křížovky, chipsy a sluníčko.
Další den pokračujeme dál – čeká nás poslední výlet, opravdový klenot kantonu Tessin a jedno z nejkrásnějších míst Švýcarska – Verzascatal. Najdu dobré místo k parkování a my půjdeme podél řeky. Starý most v Lavertezzo – Ponte dei Salti je symbolem, už je zde pár turistů. Nechám kameru dělat svou práci. 
V restauraci si dáme něco na zub.
Řeka je křišťálově čistá a dnes se ukáže svou smaragdově zelenou barvou. Usedám na pokraj na kameny, pár lidiček odpočívá a užívá si slunečních paprsků. A já také. Ještě pár fotek pod hladinou. Nejsou ty barvy úžasné? Mé prázdniny se blíží ke konci, musíme se vrátit zpět do St. Gallen.
Cesta nás povede přes průsmyk Lukmanierpass – ten už znáte z mé letní reportáže https://bit.ly/3jrttzZ. Chci se zdržet, dát si v restauraci latte macchiato a podívat se na břeh jezera. Beru si kameru a v ten moment jsem tu sama. Tady, téměř na 2000 m n. m. fouká silný severák. Perinbabka přichází. Jezero má jinou barvu než v létě, tak tmavou.
Vítr si hraje s vlnami a moje cynické Já se mě tiše ptá: Víš co to znamená? Je čas se rozloučit. Přesně zde, na hranici dvou kantonů – Graubünden a Tessin končí mé prázdniny. Dva tak rozmanité světy – z němčiny přes románštinu, ze sněhu a třítisícovek do italštiny a palem. Děkuji s celého srdce.
Nedaleko Lukmanier strávíme poslední noc v Disentis. Sezóna je u konce, jen pár lidí zde přenocuje. Za 25 CHF za oba se ukáže Graubünden tak pohostinně, jak ho znám už z loňského roku. Co ještě víc říct? Počasí bylo na naší straně, měli jsme štěstí. Auto bylo velmi komfortní, každý měl své soukromí. A kdo měl nejhezčí prázdniny? Tak jasně, moje cynické Já…Tak jo, další výlet je za námi a už teď se těšíme dál!
