507 0

Je neděle, krásný den před námi. U nás v Elswil už je jaro nezadržitelně v plném proudu. Chystám si vybavení a mířím do Sangernboden a těším se, jakou pohádku dnes zažiji. I když tudy cesta vede, v zimě zde cesta končí. Nazouvám “ lyže s koberečkem “ a vyrážím na túru směrem Salzmatte.

 

 

Dobrým tempem se dostávám k salaši Schöneboden, cedule přikazuje 30 km/h. Ještě, že nepřikazuje víc, to bych opravdu nestačila. A vzápětí další cedule hlásí: Jen pro oprávněné…Moje slavné cynické Já se mne ptá: Jsme oprávněni jít dál? Usmívám se, jsme cizinci, ale v podstatě už inventář země Helvétského kříže. Moje slavné cynické Já je rádo: Vždyť co by tu bez nás dělali?? Pokračuji dál a opět další značka, v zimě více méně ( spíše hodně více ) irelevantní. Stoupám výš, užívám si stínu lesa, protože sluníčko má už dost síly i tady. Cvrdlikání ptáčků, včelky pilně pracují, i zde na 1300 m.n.m začíná život.

 

 

Míjím stanici Švýcarské armády, patří jí zde celý prostor. Sluníčko pálí, potím opalovací krém a v dáli vidím cíl dnešního výletu – salaš Salzmatte. Vede tam ještě kus cesty. Kloužu kolem salaše Geissalp, teď stoupání nabírá ještě víc. Je čas na krátkou přestávku a doplnit síly hrstkou mandlí s pohledem na tu nádheru a na horu Mähre. Tam v lavině zemřel před měsícem 52-letý člověk.

 

 

Startuji do poslední etapy a vystupuji na 1637 m.n.m, salaš Salzmatte. Pohledem zamířím ještě na Grossriedershuus, vzpomínáte? Hnali jsme odtud kravěnky na druhou stranu hory Kaiseregg. I když se to nezdá, mám za sebou tříhodinový výstup. Salzmatte se dá přeložit jako Solná louka. Tiše pozdravím Jeho Veličenstvo Kaiseregg. Fantastické podmínky k lyžování, vleky jedou, vstupujeme do posledního týdne zimní sezóny 2018/2019.

 

 

Zima zde u nás ve Schwarzsee přijde vždy, jenom nikdo neví kdy a co to zase bude. Před Vánoci přišla ve velké parádě, Vánoce padly do vody a deště. Pomocí sněhových kanonů se lyžovat dá prakticky stále, samotný Kaiseregg byl uveden do provozu až v polovině ledna. Sněhu bylo poté dost, ale větrné smrště častokrát i přes krásné, slunné počasí nedovolují provoz lanovek. Je to moc nebezpečné. Teď už ale mířím k chatě – oslavy jsou v plném proudu, náš lyžařský klub Enzian se také loučí se sezónou. Ze sjezdovky se sem dá dobře dojet. Salaš Salzmatte je mou srdeční záležitostí –  zažila jsem zde spoustu nádherných momentů.

 

 

Salaš Salzmatte je pod ochranou Švýcarské armády. Její staří se odhaduje na 200 let. Náš lyžařský klub Enzian zde už přes 40 let tráví všechny víkendy v zimě. S tím jsou spojeny různé aktivity jako závody ve sjezdu, večeře Fondue a nebo prostě jen tak posedět na terase. I to vypadá krásně, ale možné je to až koncem ledna, zde na 1637 metrech má příroda svá pravidla.

 

 

Zažila jsem zde týden v únoru, kdy jsem se v době zimních školních prázdnin starala o chod salaše pro naše členy. Zapomeňte na všechny vymoženosti moderní doby. Není zde internet, elektřinu máme někdy od roku 2012, kohoutek na vodu? Ten neotočíte, vodu musím natahat ze studny, pokud mám štěstí a není zavátá sněhem. Tu vodu musím ohřát na kamnech, přiloženo už je. Dřevo nachystali a přivezli chlapi v létě. Děda Mráz vyčaruje krásné malby na okna a já v tichosti večera poslouchám praskání dřeva v kamnech, kvílení meluzíny v komíně a pojídám v záři svíček sýrové fondue. Moje slavné cynické Já žvatlá: Napiš ještě, kam se chodí kakat!!! Dobrá otázka: Kadibudka, záchoďáku je dost. P.S Nic pro městské trdelnice…

 

 

Salzmatte ale také umí připravit různá překvapení. Někdy je zima tak krutá, že salaš musíme prvně vyhrabat, někdy jsou to hodiny. Než se ohřeje voda, navařit a nachystat jídlo pro vyhládlé lyžaře. To jídlo musíte ale dopravit před prvním sněhem. Pak by mohlo být už pozdě. Přesto náš Kuchymančaft vše suprově zvládá a některá menu jsou opravdu vícehvězdičková. Znáte to – hlad je nejlepší kuchař. No a nakonec dobré kafe s meruňkovicou, Kaffe Enzian, to aby to jelo pak rychleji dolů.

 

 

S příchodem Velikonoc končí náš čas na Salzmatte, klíče přebírá armáda a ta zde bude cvičit. Do doby, než přijde na letní pastvu hospodář. Zahřáta vzpomínkami a blížícím se povečerem na mne čeká další výstup  – na Hohmattli. Je 16:30, lanovky zastavily, je čas se vrátit a přátelé sjíždí do Schwarzsee. Mne se ještě nechce a tak stoupám na 1794 m.n.m. První krokusky se usmívají na celý svět. Jemný severák mi čechrá vlasy. Stíny se pomalu prodlužují, hora plná pohádek se chystá do postýlky.

 

 

Na sjezdovky vyjíždí rolby – PistenBully a chlapům z Kaisereggbahnen AG začíná noční směna. Budou dlouho do noci “ šít manžestrák “ pro nás, milovníky lyží. I já k nim patřím, lyžovat jsem se naučila ve Švýcarsku v mých 24 letech. Naučit se lyžovat není o tom kolikrát spadnete, ale o tom, kolikrát se z toho sněhu zase vyhrabete. Samotné Schwarzsee – Černé jezero je jako stvořené pro lyžování, není to nic náročného ani velkolepého, ale je lehce dostupné a já ráda podpořím místní region. Lyžování je ve Švýcarsku drahá záležitost a do vysokých Alp se musíte dostat, dobře se zorganizovat a mít nejen peníze, ale i čas.

 

 

Rozléhá se ticho a sluníčko zapadá na horizontu kopce Schwyberg. Procházím se mezi koňskými koblížky, je sedmá hodina večerní, dny jsou delší a delší. Jemné houkání sovy, je čas jít zpět. Roztátý sníh se změnil na ledovku, sjíždím dolů k Salzmatte, ale dál údolím k mému autu s přibývající tmou už nelze. Moje slavné cynické já už velí vpřed do dalšího dobrodružství. Vsázím vše na jednu kartu – mířím sjezdovkou dolů do Schwarzsee, v domnění, že ještě nějací lidé dole v baru nebo restauraci budou a zavezou mne k autu. Chlapi s rolbama odvádí perfektní práci, jedu si pod miliony hvězd na nádherném manžestráku.

 

 

A hned dole u stanice ve Schwarzsee potkávám z fleku mého bývalého kolegu kamioňáka s přítelkyní. Slovo dalo slovo, platím v baru rundu a už se vezu ke svému autu. Nádherný den a další pohádka je za námi, trocha štěstí a hned je vše prima. Zdá se vám to nezodpovědné? Místní region znám, znám i místní lidi, rolby pracují po osmé hodině vysoko. V nejhorším je ve Schwarzsee hotel, peníze u sebe mám. Vše je tak jak má být.

 

Když pozdě v noci po teplé, vydatné večeři unavená usínám, moje slavné cynické Já šeptá – to byla dnes nádherná pohádka!!! Byla a stála za to. Jako vždy v hoře plné pohádek. A už teď se těším na další. Tešte se se mnou. Dobrou noc, světe.

 

Sdílet příspěvek

Jaun 2018 – když horské léto končí

« Předchozí příběh

…Horské léto je tu…

Další příběh »

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..