Spojené arabské Emiráty
Přišel únor 2017. Rozhoduju se potřetí navštívit Spojené arabské Emiráty a opět zažít tuto zemi jiným způsobem. Cestovní kancelář zařídila vše a tak přistávám v Dubaji. Tentokrát jsem se připravila již předtím a obstarala si oblečení ve Švýcarsku. Nechala se poradit muslimskou ženou přímo v obchodě a zakoupila veškerý oděv. Šest hodin letu mám za sebou. V letadle jsem se převlékla a čekajíc na odbavení, stojím tady s rozespalýma očima, celník mi přeje vše nejlepší k narozeninám. Opravdu – na své narozeniny jsem přistála v Dubaji! To bude paráda!
Přebírám svoje auto a tentokrát vyjíždím doleva. Asi 10 kilometrů od Dubaje leží emirát Sharjah. Je to mnohem méně pompéznější, procházím se po pláži. V Sharjah žije téměř milion obyvatel. Emirát má velké zásoby plynu, průmyslu a nákladní dopravu. Tento stát klade ale velký důraz na kulturu. Město je nákladně obnovováno a neustále zde probíhají stavební práce.
Navštívím Sharjah Maritim Museum, které se věnuje námořním tradicím země. V těsné blízkosti leží Sharjah Akvárium s 1, 8 miliony litrů vody, které se věnuje životu pod hladinou Arabského moře. Skleněným tunelem můžete pozorovat morény, žraloky a různé barevné ryby.
Blíží se večer a je třeba najít místo k přenocování. Vybírám si místo na pláži s nádherným výhledem na večerní Dubaj. Hra světel, barev a noční oblohy odrážejících se na vlnách moře jako z filmu. Ta samá kulisa, ale s vycházejícím sluncem mne ráno šimrá do očí. Dopřeji si jednoduchou snídani a vyrážím dál.
Dostávám se do Emirátu Umm Al Qaiwain. Na chvíli si chci užít pláže a všedního dne místních. I když svítí slunce, vane velmi silný vítr. Zdržím se, chce si oddechnout. Jedná se o velmi poklidné město.
Hned další den brzy zrána na mně čeká další dobrodružství. Ocitám se v Al Labsa Camel Race Course – Pískové cvalové dráhy pro dostihy velbloudů. Soutěže velbloudů, dostihy anglických plnokrevníků, arabských koní a lety sokolů patří k největším sportovním událostem arabského světa. Mám štěstí, v ranním kuropění přicházení celé skupiny jezdců s velbloudy, kteří se budou v ranních hodinách věnovat tréninku. V tom celém mumraji jsem si neuvědomila, že jsem jediná žena, nechám se unášet tou atmosférou a spokojeně fotím. Moje cynické já je v 7. nebi, to je ale dobrodružství! Zastaví u mě auto a přichází neuvěřitelná otázka:
A pro který časopis pracujete? Musím se smát, nejsem sportovní fotograf. Ovšem po zbytek dopoledne si užívám tento status. Kromě trenéra a zúčastněných se sem tam objeví i zvířecí diváci – ne že by to zrovna všechny zajímalo.
Sluníčko a teplý den mne lákají dál. Dálnici a cestou necestou, kde platí trochu jiná pravidla přijíždím až k hranici se Sultanátem Omán, kde má cesta končí. Zaparkuji u pláže a nechám se unášet tím klidným odpolednem. Je tam taková pohoda, že mně to drží tady ještě chvíli setrvat.
Sluníčko se pomalu kutálí k horizontu, začínají přicházet vesničané. Jsem moc ráda, že jsem zůstala, protože místní začínají v západu slunce hrát kopanou. Vládne tu taková mírumilovná atmosféra, tu krásu okamžiku zachycuji kamerou. Není to úžasné? Sluníčko zapadlo, lidé se rozešli a já pokračují dál.
Co v zimních měsících v Emirátech vypadá jako pozdní večer je v našich krajinách teprve odpoledne, neboť se nacházím v pásmu 3 hod. dopředu. Toho využívám a za necelé 2 hod. se ocitám v nejvyšších pohoří této země – Djabel Jais. Zde také přespím a těším se, co mi přinese další den.
Probouzím se do nádherného rána, k vrcholu hory na 1892 m.n.m ale nelze, silnice prochází velkou údržbou. Přesto se mi skýtá přenádherný výhled do okolí. Toto místo je velmi oblíbenou turistickou atrakcí, přijíždějí první cyklisté. Mne pohltí opět realita všedního dne, kozy a odpad.
Je čas oběda. Na tak krátkých cestách si nechám jídlo uvařit. Různé kultury a etnika, které zde žijí, nabízejí laskominy a pokrmy dané země. Chvíle relaxu a odpočinku po dobrém a jednoduchém obědě, než se rozhodnu jet dál. Dnešní večer strávím v Emirátu Fujairah, v městečku Kalba, na zdejší pláži.
Opět se začíná zvedat silný vítr. Je pátek, ten je v místní kultuře dnem volna. Přijíždějí ženy s dětmi, chystají se na piknik. Procházím se po pláži, pozoruji ten život zde, když se vedle mne ozvou dětský pozdrav – Salam. K mému obrovskému údivu dostávám malou krásnou výslužku. 
Opět jsem obrovsky vděčná za místní pohostinnost. Slunce zapadá za horizont, pestrý tanec barev na nebi vytváří nádhernou kulisu a dnešní představení je u konce. Co v této chvíli ještě vůbec netuším – je to poslední viditelný západ slunce na této dovolené.
Můj další výlet je jen o kousek dál a já se ocitám sama u jezera Hatta s Hajar horami v pozadí, kde se za jejich vrcholy nachází Sultanát Omán. Jezero je známo svou zelenou barvou.
Prázdniny pokračují dál a já navštívím další známé místo Mileiha v Emirátu Schardscha. Je známo svými archeologickými nálezy z různých období. Mne ale více zaujímá krajina. Nebe plné mračen nevěstí nic dobrého, ale dodává poušti nádech oranžové barvy.
Pár domečků v bílé barvě v celé té scenérii krátce před deštěm jsou fantastické. Pár místních se projíždí dunami, jinak je klid. Procházím se bosky pískem, někde vůbec nikdo nechodil. Moje cynické Já je šťastné a já s ním.
Oklepu si písek z noh, nasedám do auta. První kapky deště pokrývají čelní sklo. Vyjíždím zpět na Dubai, moje cynické Já si naivně myslí, že bychom mohli přece ještě fotit velbloudy venku. Tak to jsem si myslela taky, ale vítr je tak silný, že mi při výstupu ze dveří proletí autem celá poušť a jen blázen by byl v tom počasí venku.
Počasí je paličaté, Emiráty se zahalí v prachu pouštní bouře a přesto vypadají kouzelně. Jedu prostě dál, zastavím tam, kde se mi chce, kde se mi právě líbí. Jak všichni víme, hlavním artiklem Emirátů je černé zlato – ropa, která bude zpracována v četných rafinériích, které jsou střeženy Arabskou armádou.
Emiráty se nachází v neustálé výstavbě a jejich silniční síť je v nejlepším stavu. Vlastně se tu pořád něco děje – pracovníci, kteří jedou malými autobusky k ropným plošinám, kamiony, které brázdí dálnice. Ocitám se uprostřed života, který je mi tak blízký tady u nás v Evropě.
Přijíždím do Dubaje, města superlativů, které prostě musíte navštívit. I když to na fotkách tak nevypadá, bouře a mraky zahalí mrakodrapy. I taková je Dubaj. Mé dny v arabském světě se pomalu chýlí ke konci.
Užívám si plnými doušky tu atmosféru v největším nákupním středisku světa. Ještě honem nakouknout ven a pořídit fotku s i nadále nejvyšší budovou světa – Burj Khalifa. OK, přiznávám, nestačilo to, aby se vše vlezla na fotku. A jet výtahem nahoru? To bylo v plánu, šlo vše dle plánu, jen někdy jsou halt plány na hovno. Zájem byl tak velký, že jsem výhled do 124 poschodí vzdala. A ruku na srdce, zažila jsem toho už opravdu hodně. Ale Burj Khalifa má prostě svůj šarm a je znakem Dubaje – byl šest let stavěn, cena je tři mrd. Euro, je 828 metrů štíhlý, čítá na 189 etáží s 57 výtahy a 1044 apartementy a jeho špice se může při poryvech větru vyklonit až na 1,5 metru. V médiích existuje spousta brilantních reportáží o Burj Khalifa.
Je čtvrtek a zimní měsíce jsou v Dubaji věnovány dostihovým koním. Jedu, a nejen já, do Meydan – největší a nejdražší dostihová dráha světa. Zde se rovněž pořádají nejprestižnější závody anglického plnokrevníka. Jen tribuna měří přes 1,5 kilometru a pohostí na 60.000 diváků. Za měsíc – v březnu, se zde rozhodne o vítězi Dubai World Cup – nejvýše dotovaného dostihu světa. Ten založil současný vládce Dubaje – Šejk Mohammeda bin Rashid Al Maktoum v roce 1996, sám náruživý milovník tohoto sportu a majitel Godolphin – Stalls, věhlasných stájí. A podmínky? Čtyřletý a starší dostihový kůň, který uběhne 2000 metrů nejlépe za dvě minuty – a vám přistane na účtě 10 milionů dolarů. Moje hubaté, cynické Já se už usmívá: Za dvě minuty boháč, to je roztomilé, že?
Je tu obrovská spousta diváků a opravdu, je zde vidět veřejný zájem o tento sport. Celé rodiny s dětmi sem vyrazily, muži se tetelí nadšením. Opět musím nenápadně podotknout, že nejsem sportovní fotograf, ale koho to zajímá? Sportovní oslava je v plném proudu a tak užívám taky.
Dostihy ubíhají jeden za druhým, vítězové se těší obdivu. Všude moderní technika, vše se vysílá do celého světa, aby i fanoušci v jiných zemích a na jiných kontinentech mohli vidět střípky dnešního večera.
Tak se pomalu loučím s Emiráty. Tři návštěvy, pět týdnů v zemi muslimských tradic jsou za mnou. Čeká mne poslední noc s výhledem na noční Dubaj. Také vím, co mne tam opět čeká – opuštěné kočky. Ty už znáte z mé reportáže – https://bit.ly/3ilAXFj . Místní je krmí, kočky vypadají dobře.
Vždyť žijí v jedné z nejluxusnějších metropolí světa. A přitom v tom obrovském luxusu nemají ani střechu nad hlavou. Některé se nechají pohladit, některé už lidské ruce nevěří. Mají výhled na moře a pijí vodu z kaluží. Některé se přijdou na chvíli nechat pohladit, jiné už nechtějí. Možná ještě naivně čekají, že se pro ně vrátí jejich majitel, který opustil tuto zem, o které si myslel, že zlato roste na palmách, aby zjistil, že tak jednoduché to není ani tady.
Vracím se domů, šest hodin letu je za mnou. Uběhlo už spousta času, Emiráty mají i dnes své kouzlo, a nejen ony. Ty kočky mi zůstaly hluboko vryty do srdce, jejich pohled, jejich oči. Z internetu se dovídám, že zde sídlí dobročinná organizace, která na ně dohlíží. Ale ona jim nemůže poskytnout ten pocit objetí a domova. Loučím se i já, vzali jsme vás na další výlet do světa, motivaci máte, nostalgii možná také, tak brzy zase naviděnou!
