Jannah Theme License is not validated, Go to the theme options page to validate the license, You need a single license for each domain name.
Všední den

Podzim na řece Sense

Nedělní líné ránko pozdního podzimního dne. I nadále přetrvává teplé období a sluníčko mne táhne ven. Vydávám se na výlet, ani ne 10 minut autem od domku a ocitám se v kráse řeky Sense, opravdovém skvostu nejen naší oblasti, nýbrž opravdovým skvostem země Helvetského kříže. Řeka Sense – 35 kilometrů vodního světa je nejpřírodnější řekou Alp a moje cynické Já se moc těší na výlet – aspoň jednu přírodní řeku v té Evropě máme!!!Malé parkoviště, chystám si batůžek. Místní spolek se psy absolvuje trénink v hledání obětí přírodních katastrof jako povodně nebo sesuvy půdy. Pro psy nejsem zajímavá a moje cynické Já už žvatlá: Ani pes po nás neštěkne, to bude dnes prima den!Najednou se ocitám v podzimní nádheře barev, které dokáže vykouzlit jen sama příroda. Letošní velmi horké a suché léto zanechalo stopy i zde a z řeky je téměř jen potůček. Sense je odpočinkovým místem, v létě tady spousta lidí griluje a relaxuje. Léto je už nenávratně pryč a já se vydávám proti proudu na fotografický výlet.Mlha, ticho a šumění řeky. Mám radost, projdu se a vyvětrám hlavu. Řeka Sense je místními nazývána Perla Sense a její ochraně je věnována velká pozornost – ochranáři WWF, banka, ale také zdejší fotograf Michael Roggo, který již po několik desetiletí fotí krásná zákoutí a vystavuje.Míjím první známky výskytu člověka v přírodě. Lidské výtvory mi vždy vykouzlí úsměv na tváři, fantazii se meze nekladou. A moje cynické Já mi šeptá: Odpad. Ano, na ten mám přece baťůžek a tak sesbírám známky civilizace. Kontroluji ohniště a nacházím pár drobností. Musím přiznat, že je i přes dlouhé léto a spousty lidí poměrně čisto. To, co mohu, posbírám.Pokračuji dál, některý odpad ale nemohu zlikvidovat. Pytlík s koláčky pejsků je ve vodě, ta je tak čirá, ale já vím, že tady mé gumáčkové vybavení nestačí, nedostanu se tam.Příroda mi přesto děkuje svým srdečným způsobem. Užívám si krásný den, stihnu si nabrat do bot a s bezva pocitem mokrých ponožek pokračuji dál. Po mlze ani stopy, sluníčko mi hřeje na moje škraně.Rozhlédnu se a zřícenina usedlosti Grasburg dodává místu záhadnost a přitažlivost. Pokračuji dál a obrovský nános dřeva vypovídá o síle toku. Úřady neustále nabádají k opatrnosti, bouře v horách dokáže Sense změnit v přírodní běs a záchranáři už několikrát museli zasáhnout.Následující momenty dosvědčují, že jsem se dostala opět do civilizace. A ne tak ledajaké. Jsem na hranici dvou kantonů, Fribourg a Bern, máváním na mostě do široké krajiny zpečeťuji jako cizinec ve Švýcarsku tuto vzácnou chvíli. Jiný kraj, jiný mrav – místo chleba a soli mne vítají ovce. Je čas natankovat síly, restaurace Sodbach, podávám ruku manželskému páru Thomas a Rose. Sedím v tom krásném odpoledni sama na terase, ale to se časem změní a terasa se zaplní a z plánovaného oběda je najednou několik hodin, já se zažvatlám opravdu všude.Je čas vyrazit zpět, stejná cesta, jiný pohled a jdu po proudu. Sluníčko vylákalo spoustu lidí do přírody, přátelské mávání a já vesele pokračuji dál. Je pozdní odpoledne, stíny se začínají protahovat. Dostávám se opět před tu přitažlivou kulisu zříceniny Grasburg.A moje slavné cynické Já už vymýšlí: Bude hodina Duchů, brzy padne tma, pojďme se tam podívat! Hrdinně fotografuji z povzdálí, ale ten nápad zas tak špatný není. Čeká mne krátký, ale velmi strmý výstup na 670 m.n.m. a moje slavné cynické Já už brebentí: A věříš na duchy? Nemusím dlouho přemýšlet, pochopitelně, že věřím. Duchové jsou jako dnešní moderní mužský svět – najdou si vás, pak zkouší různá kouzla a čáry, dělají bu-bu-bu a nejpozději u otázky: A co pracuješ? Jezdím kamion 40 tun – se stanou neviditelnými a straší o dům dál jiné. Náhle se ocitám uprostřed zříceniny hradu Grasburg, jehož výstavba se datuje do roku 1220.A nalézám i důkaz o výskytu duchů. Božské nápoje, vytvářející velká břicha a bublinky propůjčujíc křídla. Jeden duch byl nezletilý. Jsem trošku zklamaná, jak se duchové chovají a moje cynické Já už šeptá: A teď si čejče představ, jak to musí vypadat u nich doma! Radši si představovat nechcu. Sbírám odpad do ruksaku a vydávám se na obhlídku. Někde opodál si hrají děti. Dnešní děti se mezi sebou baví tak hlasitě, že i motor kamionu o 480ti koňských silách je nevinnou písní.Obdivuji pohádkový výhled a místa, kde jsem před chvílí fotila vidím ted´ z ptačí perspektivy. Uběhlo témeř 800 let, jak ti lidé zde žili? Bylo to jednoduché?Další nápis, který nelze přehlédnout. Moje cynické Já se mne ptá: A myslíš, že jsou ještě spolu ti dva? To nevím, akorát vím, že když to nedopadlo, jak dlouho se smazávají stopy takového vztahu. A taky vím, že čím lepší vztah, o to míň se musí dávat světu na obdiv.Někde v dáli slyším zvonce. Krátká procházka lesem a náhle se ocitám v jiném světě, malá dědinkaLänzerhäuser a stádo krav.Stojí tu dokonce výrazně označený kontejner, který je prázdný a tak vyhazuji zbytky alkoholové pařby duchů. Je čas jít domů. Vydávám se strmě dolů k Sense.Vysoké okolní skály zabraňují sluníčku a u Sense se rozprostírá šedo a chladno. Co potkám, posbírám a jsem opět tam, kde ráno všechno začalo. Nádherný podzimní den je za mnou. Moje slavné cynické Já je šťastné, udělali jsme malý pořádek v tomto světě. A ponožky se budou sušit v koutě.

Dnešní otázka zní:

Taky se taháte s odpadem tak daleko?

Jak to vypadá u vás doma?

A když jdete na návštěvu, taky tam tak bordelaříte?

Co říkáte na takovou řeku Sense – myslíte, že může být jen ve Švýcarsku? Já si myslím, že svět a příroda má potenciál všude.

Dnešní den a nejenom ten dnešní je věnován všem lidem podzimu – jen to nejlepší k vašim narozeninám. Je věnován všem lidem, kteří se chovají v přírodě nenápadně a s respektem.

…VŽDYŤ VY DĚLÁTE SVĚT HEZČÍM UŽ JEN TÍM, ŽE JSTE…

 

 

Related Articles

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Back to top button