551 0

Je hluboká noc, budíček zvoní. Je neděle, normálně se vyspává, ale já chci odháknout další z listiny mých přání. Hora volá – tentokrát chci jít do regionu Gantrisch na dlouhou tůru – Gurnigel – Stockhorn – Gurnigel. Cíl cesty mám už dlouhé roky na očích a dnes se tam chci vydat.

 

 

Moje slavné cynické Já není zrovna nadšené a válí se ještě v postýlce. Chápu to, protože je právě 03:30 nad ránem. S vizí nádherného dne ho přemluvím a už sedím v autě a mířím směrem Gurnigel.

 

 

Noc v horách má svá pravidla – ještě než vysvitne sluníčko, jsou už všichni vzhůru a já si užívám přírodu a tu ranní, chladivou svěžest. Zaparkuji auto, beru batoh, moje slavné cynické Já a vydávám se za dobrodružstvím.

 

 

Z parkoviště se vydávám k soutěsce Leiterenpass, cesta je dlouhá, ale má snaha přináší první potěšení – je 06:10 a sluníčko se probouzí. Pár turistů už také obdivuje ten výhled a já procházím kolem první salaše se zvířaty – salaš Obernünenen.

 

 

Moje slavné cynické Já má radost a konečně se také proubouzí k světu. Připojuji se k panu z obce Plaffeien – Urs – důchodci, který po operaci kolena opět trénuje turistiku. Výstup prima ubíhá, povídáme si a už se ocitáme na soutěsce. Odtud je spousta možností pokračovat dál: Výstup na hory Gantrisch a Bürglen, horolezectví na horu Gantrisch a sousedící Nünenenfluh a nebo jak je vidět v dáli cíl mého putování – typická špička hory Stockhorn.

 

 

Pan Urs je ve vynikající formě a jde rychle kupředu, na mne čekají moje úkoly. Nádhera Švýcarských Alp mne nenechá v klidu a v mžiku jsem plná elánu. Nádherný mlok a ovce, cítím se poctěna a vítána.

 

 

Sluníčko stoupá po nebi a pan Urs si již užívá svou snídani v trávě. Poté se vrátí domů, jak říká: Pro dnešek to stačí. Rozloučíme se a já pokračuji ke svému cíli. Po pár minutách potkávám jiného důchodce a zase si povídám. Jak se dovídám, vyšel z parkoviště ještě o půl hodiny dříve než já a přiznává se mi, že kvůli svému stáří a kondici zde končí a vrátí se zpět. Dodávám mu odvahy – vždyť dosáhl víc než ti, kteří zůstali v posteli. S dobrou náladou se loučíme a o kousek dál mne vítá stádo krav.

 

 

Typická horská salaš Chuelauenen mne přivítá – krásně pěstěné kytinky v oknech, zvířata, která zde tráví léto a lidé, kteří se o ně starají. Nemohu odolat a udělám si přestávku, koupím si něco k pití a pozoruji zdejší život. Prochází skupina nadšených sportovců, aby se osvěžili a pod přísným dohledem koz běží dál. Já se mezitím seznámím s obyvateli salaše. Hospodářka Vreni, která zde hospodaří padesát let spoléhá na pomocnou ruku brigádníků z Německa. Tuto práci Vreni letos ukončí a žezlo převezme její nejmladší dcera s manželem.

 

 

S humorem a smíchem se bavíme, mám radost a s notnou dávkou motivace nastal čas jít dál. Celá cesta vede přes výběhy a u sousedního plotu shledávám asi jednu z nejsrandovnějších povelů: Žádáme o navrácení koz, když s vámi půjdou.

 

 

Moje slavné cynické Já je trochu zmatené, neboť němčina není naše mateřština. Ovšem to slovo “s vámi” mění smysl celé věty, neboť je myšleno, že pokud kozičky půjdou za vámi, vrátíte je. Napsáno velkým ale znamená, že kozičky budete pronásledovat vy, takže vás kozičky vlastně unesly…Moje slavné cynické Já tomu i tak moc nerozumí: Proč ty kozičky tedy dolézají? Tak kozy jsou velmi vybíravé, někdy dělají rády naschvály a hlouposti. V tomto není rozdíl mezi zvířecím a ženským světem: Čím víc ženská běhá za kozlem, tím větší koza to je. Tečka.

 

 

Rozhlédnu se, dnešní jasný den podtrhuje o to víc nádheru hor. Každý i tak malý detail září do světa. Je horko a jsem ráda, že najdu stín v malém lese. Tady se ke slovu hlásí elegance, kterou umí příroda vytvořit. Barevné bodláky a květinky, potůček, který tak tiše šumí, ten starý pařez…

 

 

Procházím kolem poslední salaše před mým cílem a opodál v trávě sedí dvě ženy se psy. Opět v přátelském duchu se dovídám, že vyjely lanovkou na Stockhorn a půjdou mou cestou směrem na Gurnigel. I to je jedna z možností.

 

 

Obyvatelé salaše už mají plné ruce práce, psi čekají na povely, je třeba zkontrolovat zvířata ve výbězích. A na mne čeká ta nejtěžší etapa mé cesty – výstup na vrchol.

 

 

Stoupám schody nahoru, přibývá lidí, kteří přichází z různých stran. Příkrá stěna je eldorádem horolezců.

 

 

Mne zaujímají ovce. Vypadají velmi dobře, statná, chovná zvířata. Co je pro nás strmý pohled přímo dolů, je pro ně i přes jejich březost naprosto přirozené, skáčí s elegancí sobě vlastní.

 

 

Vycházím k průsmyku, místu krátké přestávky. Je velmi rušno, i čtyřnozí sportovci čerpají síly. A lidé přijíždějící lanovkou si užívají krátké procházky a nebo míří dál. Naskýtá se mi nádherný výhled, neodolám a vyběhnu na vrcholek naproti, kde usednu a nechám se osvěžit čerstvým vánkem.

 

 

Poté mne čeká poslední štace a výstup k restauraci. Oblíbenost vyhlídky Stockhorn a nádherný prázdninový den vylákal spousty lidí a zdá se mi, že je tu víc lidí než krav.

 

 

Stoupám na samý vrchol hory Stockhorn. Výstup je lemován alpskou zahrádkou, všemi možnými jmény a rostlinkami, které v horách rostou. Studený vítr ve vlasech, spousta selfies lidiček a překrásný výhled na 2190 metrech.

 

 

Hora Stockhorn nabízí ještě jednu atrakci – průchod horou k vyhlídce. Příjemný chládek je vítaná obměna a trocha odvahy je odměněna nádherným výhledem na město Thun a Thunské jezero. Má první cesta je za mnou – mám v nohách 15 kilometrů a je čas na statné posilnění.

 

 

A jak již z dostupných informací vím, čeká mne prima nabídka, rychlá a příjemná obsluha, která má spoustu práce. Jako předloha salát, hlavní jídlo smažený Camembert na zelenině s ostružinami. A pochopitelně zmrzlina – bezinka a hruška.

 

 

Je čas jít zpět. Kde je vítr, tam může přibývat mraků. Prohání se po nebi jako ovečky po kopcích. Sestupuji schody, ovce užívají stín. Přicházejí jedni z posledních turistů, poslední lanovka jede v 17:30.

 

 

Začíná se měnit obraz krajiny. I když předpověď počasí hlásí krásně celou neděli, přírodu naše výmysly nezajímají. Velmi rychlým tempem přibývá oblačnosti a můj nápad, jít jinou cestou zpět zavrhuji.

 

 

Mění se i barvy přírody, ocitám se opět u salaše Chuelauenen. Objednám si tentokrát kafe. A nic už není tak jak bylo ráno.

 

 

Kráva přivedla na svět krásné, velké, zdravé telátko. Co vypadá jako romantika není na 1688 metrech v salaších vítaná věc. Tady nemůže přijít v případě komplikací veterinář za pár minut. Jsme daleko od civilizace. Ale pro tentokrát šlo vše hladce – ikdyž Vreni musela pomoci při otevření placenty.

 

 

Přichází nečekaně bouře. Zvířecí obyvatelé salaše přichází. Až se musím smát, kolik jich tu najednou je. Osli, kočky, slepice, kozy. Ty už Vreni zavřela do maštale, pro dnešek to stačí.

 

 

Déšť ustal, je čas jít dál. Rozloučím se a čeká mne ještě deset kilometrů. Poslední pohled k salaši Chuelauenen a vydávám se na svou pouť.

 

 

I přes zataženou oblohu vládne příjemná teplota. Tiše žádám horu plnou pohádek o klidný průběh cesty. Jemné zadunění hromu, pár kapek a vítr na tvářích – rozumím a děkuji ti moc. Přidám do kroku a pozoruji jak moc se mění obraz přírody. Ten nostalgický nádech krajiny a mlha, která propůjčuje okolí tajuplný charakter.

 

 

Zvířata si v klidu žijí svůj život a najednou shledávám, že se za mnou vydalo malé stádo krav.

 

 

Přichází čarovné momenty mého slavného cynického Já: Když si nesmíme vzít domů kozičky, smíme si vzít kravičky? Ne ne, zvířátka zůstanou tady, sem patří a zde jsou šťastné. Moje slavné cynické Já ještě mává na rozloučenou: Ano, tak to je, tady jsou zvířátka šťastná.

 

 

Míjím stádo ovcí. Již za nějakou chvíli dosáhnu průsmyku Leiterenpass a pak už jen cestou dolů sestoupím k autu. Otáčím se. A dnešní cíl mé cesty se zahalí do jemného závoje mlhy. Mockrát ti děkuji za nádherný zážitek.

 

 

Mlha stoupá, mlha mizí, mlha se převaluje po hřebenech okolních hor. Na krátký moment se otevře nebe a nad tím vším bdí měsíc. Vystupuji na Leiterenpass a pohltí mne naprostá šeď. Ztratí se úplně vše, jakoby dnešní den ani nebyl. A moje slavné cynické Já tiše šeptá: To byla dnes nádherná pohádka. To byla, jako vždy v hoře plné pohádek. A o to víc mne těší, že jsme po celou dobu naší cesty nenalezli jeden jediný odpadek.

 

 

Jak podstatné jsou momenty jako ten dnešní den? Druhý den v pondělí mne čekají mé povinnosti. Únava je znát, v nohách cítím 30 kilometrů. Ale mám velkou radost, že jsem si zrealizovala jeden z mnoha mých cílů na listině snů. A také nástrahy mé práce mne v noci nechají zapomenout tu únavu a mé vzpomínky na ty nádherné chvíle mne přenesou lehce přes tyto problémy.

 

 

Vzpomínám na tu zablácenou cestu, na ty úsměvavé lidi a jejich slova, na celý ten hezký den. Děkuji Vám všem. A kdoví, třeba příště potkávám vás…

 

Dnešní otázka zní:

A co vaše listina snů? Máte vůbec nějakou? Odhákli jste jeden cíl? Nemusíte jít ve velkém, stačí po malých krůčcích…

Šli jste se někam projít? Jste dál než ti, kteří zůstali ležet doma na gauči…Moji důchodci vám ukázali, že to jde…

Jděte do toho…čeká vás spousta nového, milí lidé a povzbudivá slova…

 

…VŽDYŤ VY DĚLÁTE SVĚT HEZČÍM, UŽ JEN TÍM, ŽE JSTE…

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Sdílet příspěvek

…Horské léto je tu…

« Předchozí příběh

Putování Schwarzsee – region Gantrisch – Kaiseregg

Další příběh »

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..