492 0

Hora plná pohádek a příběhy z okolí 2185 m.n.m. Asi se celou dobu ptáte, kde to je. Čas prázdnin je pryč, nastal podzim a mě ty prázdniny teprve začínají. Moje slavné cynické Já je šťastné, moc se těší, v plánu máme spoustu zážitků. A právě teď je nejlepší čas, vám představit horu plnou pohádek.

 

 

Mám k tomu dobrý důvod, mám doma vzácnou návštěvu – můj bývalý kolega – Francouz Fredy, mne přijel navštívit. Seznámila nás naše práce, brázdili jsme švýcarské dálnice. Já je brázdím ještě dnes, Fredy šel za svým snem – brázdit kamionem Kanadu a Ameriku.

 

 

Hora plná pohádek se nachází u nás v kantonu Fribourg, v nádherné části jménem Schwarzsee – Černé jezero. To je lemováno spoustou hor, téměř všechny mají přes 2000 metrů. Pro mne to byla hned od počátku láska na první pohled. Tehdejší přítel mne sem zavedl na rande, můj druhý přítel mne naučil lyžování. Moje hubaté cynické Já už žaluje: Ale už ty chlapy nemáš! To ne, ale láska k hoře plné pohádek mi zůstala dodnes. Stala se pro mne místem, kde pohádka stává se realitou a realita pohádkou.

 

 

Je slunné ráno, vyrážíme. Dnes je na programu “ šampaňský turismus “, hodně vidět, zažít a nevydat moc síly. Začínáme procházkou, vládne klid, nebe bez mráčků slibuje krásný den. Procházka kolem jezera je věnována pověstem a čarodějnicím. Moje hubaté cynické Já už brebentí: Přesně tady se stává pohádka realitou, protože ježibaby najdete ve Švýcarsku ještě nyní a jsou stejně tak škaredé a protivné jako kdysi. Akorát jim chybí to koště.

 

 

Naše první zastávka nás zavede ke sluji Díkuvzdání. Místo jako stvořené na vzpomínky na ty, kteří už nejsou mezi námi. V tichosti zapálíme dvě svíčky. Čas vzniku sluje není přesně znám, ale odhaduje se na rok 1921.

 

 

Pokračujeme dál a potkáváme psího kamaráda. I psí mazlíčci se sem velmi rádi chodí projít. Lavečka láká k zastavení, máme čas, sedneme si. Vzápětí je slyšet halekání hospodářů a zvonky. Zvířata scházejí z hor na dolní výběhy, za dva týdny končí horské léto a nastane čas vrátit se zpět do údolí.

 

 

Kouzlo ranních hodin má svůj jedinečný nádech. Hladina jezera zrcadlí celé okolí. Čeká nás další atrakce – Drak. Jeho zlostné mručení a červené oči svědčí o jeho hněvu. Dle staré pověsti zde kdysi dávno žili draci a ježibaby a jejich krvavé boje a krev tekoucí do jezera mu propůjčili jeho dnešní jméno – Černé jezero, Schwarzsee.

 

 

Nádech podzimu a jeho nezaměnitelné barvy mne nenechají v klidu a tak fotím.

 

 

Naší další krásná zastávka – vodopád. Přicházejí turisté, páry, mladí, starší. Chvíli se zdrží a pokračují dál svou cestou. Schwarzsee je velmi oblíbenou destinací na jednodenní výlet, procházka kolem jezera je zajímavá pro děti, místa na grilování lákají rodiny a i pro starší ročníky je to nenáročný výlet.

 

 

Je čas se zastavit a užít si slunečných paprsků. Usedáme na terase Restaurace Bad obklopenou květenou v plné kráse. Spousta hostů v důchodovém věku se rovněž rozhodla pro dnešní výlet do hory plné pohádek.

 

 

Je poledne a moje slavné cynické Já už velí k obědu. Naplánována je cesta lanovkou na restauraci Berghaus Riggisalp s úžasným výhledem. V zimě užívám poctivě lanovky jako lyžař. V létě pobíhám po horách a lanovky užívám zřídka. Dnes jsme ale “ šampanští turisté “, povezeme se, pěkně až nahoru. Domorodé pochopitelně znám, dnes u lanovky slouží Marcel, který je zároveň i členem záchranného týmu nejen tady u lanovek Kaisereggbahnen, ale i v kantonální sekci Švýcarské alpského klubu. Záchranářství je v horách velmi náročné, v zimě je spousta práce na sjezdovkách. Vyjíždíme nahoru, objednáváme výborný, čerstvý salát s kuřecím masem a výhled na horu Kaiseregg umocňuje o to víc náš krásný, prázdninový den.

 

 

Poté je čas se vrátit dolů. Dění kolem jezera Schwarzsee se proměnilo a těší se velké návštěvnosti. Tak pro nás skončil první den našeho výletu po krásách hory plné pohádek a zítra pokračujeme dál.

 

 

Druhý den v pohodovém tempu vyrážíme o kousek dál, do oblasti zvané Naturpark Gantrisch. Tentokrát se ocitáme v kantonu Bern a na programu je dnes vandrování. Po cestě máme štěstí – divoké kozy se ještě pasou poblíž silnice. Je to vzácný jev vidět je tak zblízka. Vypadají velmi dobře – urostlá, zdravá zvířata.

 

 

Zanedlouho zaparkujeme a vycházíme do chráněné krajinné oblasti. Jezírko Gantrischseeli zrcadlí okolní hory Gantrisch a Bürglen. Objevují se první lidičkové, my si v klidu užíváme. Umývám jablko v jezeře, moje slavné cynické Já se mne ptá: Je to dobrý nápad? Nepotentíme se? Ne…Dnešní moderní svět mne naučil se hned tak z něčeho nepotentit.

 

 

Není třeba kam pospíchat, sedíme spokojeně a pozorujeme okolí. Jednoduchá procházka láká opět lidi různého věku. A hlavně – zamilované.

 

 

Opouštíme jezírko a vycházíme k dalšímu našemu cíli. Ani ne hodinová túra lesem a příjemným chládkem s následným výstupem na kopec Seelibühl. Nic náročného, nejsme sami, dvě ženy si užívají krásný výhled.

 

 

Zasloužený špekáček a jablíčka, něco k pití. Pozoruji nádherný výhled na jezero Thun, na hranici s Francií. A majestatné vrcholy okolních hor. Oblačnosti přibývá, oblačnosti ubývá.

 

 

A tichá modlitbička mého malého, cynického Já: Horo plná pohádek, dopřej nám zítra krásnou pohádku! Prosím!

 

 

Je čas jít zase dolů, pozoruji tak typické znaky švýcarského života v horách. Hospodářská salaš, zvony, jalovičky, hory. Dole u parkoviště u silnice na nás čeká odměna – čajíček na terase salaše Stierenhütte u rodiny Neuhaus.

 

 

Vlastně ani nevím, co mám napsat. Ja si myslím, že ty obrázky mluví za vše. Hosté si užívají tiše ten nádherný výhled. Rodina Neuhaus nabízí velký výběr domácích výrobků. Obdivuji jejich práci, neboť tady na 1600 m.n.m. je vše mnohem náročnější. Jak se dozvídám, půjdou o víkendu s jalovičkama do údolí. Tady i pro nás končí dnešní výlet po okolí Naturpark Gantrisch. Půjdeme ještě na nákup a pak si odpočineme. Protože zítra na nás čeká nejhezčí etapa ze všech – ta královská…

 

 

Budíček zvoní a moje slavné cynické Já mne už táhne z postýlky. Ani se nemusím dívat z okna, protože měsíc, který za dva dny doroste do úplňku, září na celý svět.

 

 

Vystupujeme k salaši Salzmatte, měsíc nás doprovází. Na naší cestě odpočívají jalovičky, tiše procházíme, nikdo to nemá rád být vzrušován ve spánku.

 

 

Pro Fredyho je to první výstup na 2000 m.n.m. Je velice důležité jít kupředu pomalu, zato ale pravidelným tempem. Zatímco on se trochu trápí výstupem, moje slavné cynické Já už vymýšlí hlouposti: Zdraví kytinky a zlobí mě: Vyfoť nás ve tmě! Tak nás vyfotím a moje slavné cynické Já se už směje: My svítíme jak světlušky! Tak jasně, co jiného?

 

 

Prokousáváme se schody nahoru k soutěsce Kaisereggpass. Krátký oddech a ještě poslední výstup. A někde v dáli začíná probouzet se svět.

 

 

Po více než 2,5 hodinách se ocitáme na vrcholu hory Kaiseregg na 2185 m.n.m. a Fredyho lampa ozáří kříž. Svět se brzy probudí, jsme zde sami. Rychle převlečeme propocené oblečení, jemný severák by mohl uškodit. Rozhlížíme se a každodennost Universa se rozjíždí na plné obrátky. A nebe pro nás vykouzlí dechberoucí šou.

 

 

Stojím tu tiše a moje malé, cynické Já mi šeptá: Když realita stává se pohádkou. Já tvojí kráse kláním se, horo Kaiseregg.

 

 

Dvacet minut po sedmé hodině ranní mi první sluneční paprsky pohladí tvářičky. Začíná se oteplování, svět se probouzí. Přátelsky pozdravíme dnešní ráno a užíváme si tu pohádku.

 

 

Povinné focení – dva cizinci a moje slavné cynické Já se chcou vybláznit. Smějeme se, žvatláme, fotíme. Zapisuji se do knihy poutníků, je nejen mně ctí zde stát, ale i spoustě dalších, neboť kniha zde není dlouho a už je z poloviny popsána. Následuje královská snídaně. Moje slavné cynické Já se velice zlobí, zapomněli jsme špekáčky. No to je opravdu tragédie! Po jídle přichází slabá chvíle. Já a Fredy si sedneme, sluníčko svítí a najednou prostě usneme. Po dobrých dvaceti nás probudí mé slavné cynické Já a už se směje: Vy cizinci nic nevydržíte!

 

 

Po více než třech hodinách nahoře je čas sejít. Nebe je nádherně modré. U soutěsky potkáváme prvního poutníka. Z mých zkušeností jsem se ze srandy naučila počítat poutníky. Oblíbenost hory Kaiseregg je velká a už jsem zvědavá, kolik lidí potkáme.

 

 

Co zakryl plášť noci září teď v plné kráse. Krajina je působivá, ten obraz nosím v srdci už přes dvacet let. Dolů jdeme pochopitelně rychleji než nahoru a brzy se ocitáme opět u Salzmatte. Stádo jalůvek se líně fláká na cestě. Jsou to jalůvky dvojných krav, které jsou zvyklé na kontakt s lidmi. Jsou klidné a lidé je přátelsky hladí. Až doteď jsme napočítali 21 poutníků, s některými vyměnili pár milých slov. Na Kaiseregg se vydali muži, ženy, sólisti. Hora Kaiseregg je v létě oblíbeným cílem, v zimě kvůli lavinovému nebezpečí téměř nepřístupný. Teď ale končíme s počítáním, protože přichází další turisté a my si dáme apero.

 

 

Máme žízeň a dopřejeme si oddech. Jsme pyšní na náš výšlap, ale ne všechny to zajímá a o sportu nemluvě.

 

 

Ve vzduchu je cítít nádech podzimu. Jdeme dál a náš královský den bude královsky odměněn. Navštivime další salaš: Alpgantrischli a oslavíme dnešní den sýrovým fondue.

 

 

Vítá nás rodinná pohoda, tento rok začal nový hospodář s provozem salaše. Objednáme si fondue a pohoda vládne.

 

 

Dopřávám si ještě dezert – mám více důvodu k oslavě. S každým soustem vzpomínám, co vše jsme za poslední tři dny zažili. Dva roky píši můj blog. Kolik toho moje kamera už viděla!

 

 

Hospodářka Marlies, která nám připravila vynikající fondue, mi v zimě prodávala  lístky na sjezdovku, vzpomínáte na Perinbabku? http://bit.ly/2RUFZdg

 

 

Její manžel Ruedi, který se chystá po anglicku vytratit, aby mohl pokořit vrchol hory Märe, pracuje v zimě u pošty. Jim jsem v noci vozila kamionem poštu, vzpomínáte na asistenty Ježíška? http://bit.ly/2XalQ6c

 

 

Manželé Pellet´s s rodinou, těm jsme přihnali stádo jaloviček. http://bit.ly/2MQEwaE

 

 

U Gurnigel v Naturpark Gantrisch začíná putování k hoře Stockhorn. 30 kilometrů dlohý výlet se spoustou zážitků. http://bit.ly/2Z8Bmnq

 

 

Salaš Salzmatte a Hohmattli jsme navštívili v zimě. http://bit.ly/2I8XIw9

 

 

První reportáž mého blogu jsem věnovala hospodářům a jejich krojovanému průvodu, když přichází po letní sezóně z hor. http://bit.ly/2I8XIw9

 

 

A jedna podstatná věc se začíná konečně měnit taky. Parkoviště se platí, cena je přijatelná za solidní ceny. Myslím si, že je to v pořádku, protože k tomu přibyla novinka – nové eko – toalety. Vzpomínáte na mé cesty s výkaly? Chcete posraný svět? Já ne. http://bit.ly/2leRQbW . Za tři dny vandrování jsme našli jen čtyři drobné odpadky, sesbírali je a odklidím je u našeho recyclisty v obci. Já si myslím, že je to bezva příklad toho, že my lidé můžeme žít v souladu s přírodou. Že je to možné chránit přírodu.

To vše a ještě mnohem víc jsem zažila a popsala jsem to tak, jak tento svět vnímám. Spousta nových pohádek a příběhů na nás čeká. Těším se. Fredy odjel zpět do Francie a bude užívat své prázdniny. Já si sednu a budu psát pohádku.

 

 

Večer v postýlce se moje malé cynické Já ke mne přitulí a zamilovaně zeptá: A myslíš, že ti dva zamilovaní tam u jezírka pořád sedí? A když neumřeli, tak tam sedí ještě dnes! Tak jako v pohádce!

 

A co vy?

Znáte náš kraj? Možná jste ho již navštívili.

Ještě nenavštívili? Motivaci už máte.

Moje řádky jsou rovněž věnovány lidem, kteří z jakýchkoliv důvodů nemohou cestovat. V klidu si sedněte a užívejte tu cestu se mnou!

Další kapitola z hory plné pohádek se uzavírá. Čekají na nás nové dobrodružství a kdo ví, třeba vás potkám na mých cestách a požvatláme. Těším se už teď.

 

…VŽDYŤ VY DĚLÁTE SVĚT HEZČÍM UŽ JEN TÍM, ŽE JSTE…

 

 

 

 

Sdílet příspěvek

Putování Gurnigel – Stockhorn – Gurnigel

« Předchozí příběh

Vandrování Alpiglemähre a Widdersgrind

Další příběh »

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..